Z jednání s nakladateli

Dnes v 11:29
"Kniha se nám moc líbí, ale nevydáme ji, protože jsme před vámi byli varováni, že trváte na dodržování smluv."
Pro českého nakladatele zjevně velká překážka.
 

Knižní doporučení - Překnížkováno

Včera v 19:47
Knižní doporučení: dnes doporučím Překnížkováno od Jiřího Trávníčka. Kniha představuje třetí statistický výzkum čtenářů a čtení v České republice. Ačkoliv bohužel není napsána zrovna čtivě, nabízí celou řadu zajímavých informací a zjištění. Například to, že internet navzdory předpokladům a proroctvím čtení nehubí, ba naopak - ukazuje se, že čím více času na internetu trávíme, tím více čteme. Pro někoho mohou být překvapivé informace o rozložení čtenářů - nejvíce čtou ženy pod dvacet a nad padesát let - nebo fakt, že na náš trh ročně přijde téměř sedmnáct tisíc nových titulů. Mě osobně nejvíc zaujalo to, že u nás na rozdíl od většiny okolních států nemáme žádná opravdu velká nakladatelství - ve většině srovnatelných zemí ovládá trh několik obrů, u nás nikdo takový není, což se projevuje velmi slabou knižní propagací a téměř neexistující knižní reklamou.



Dny informačního vzdělávání 2017

Čtvrtek v 19:55
Pro studenty Masarykovy univerzity - pokud si chcete bezplatně vyzkoušet kurz tvůrčího psaní, máte příští pátek možnost. Letos jsem totiž součástí programu Dnů informačního vzdělávání MU. Přihlásit se můžete tady.


 


Druhá část rozhovoru

Středa v 18:23
Druhá část velkého rozhovoru, zdaleka ne jen o knižních tipech.


Jak jsem stavěl iglú

Úterý v 12:38
K namlouvání už tak nějak patří, že se snažíme vypadat před druhými dobře. Řekneme, že často navštěvujeme posilovnu, ačkoliv zvedáme jen pivní půllitry, že máme rádi přírodu, přestože se na les díváme nejraději přes sklo, nebo že jsme dobrodruzi a klidně pojedeme stavět iglú, i když jsme značně zimomřiví a sníh ve velké oblibě nemáme. Ano, takové věci prostě k namlouvání patří.
Tak jsem se i já nechal zlákat k výpravě do iglú. Koneckonců, byla to asi jediná šance, kdy Vlaďku svést - setkání naší výletnické skupiny nebyla příliš četná a pokaždé se jich účastnilo mnoho lidí, nehledě k tomu, že zatímco Vlaďka skupině obvykle utekla, já jsem ostatním nestačil, což navázání kontaktu poněkud komplikovalo. Na Silvestra se ovšem naskytla jedinečná šance strávit s touto dívkou jednu noc o samotě. Zatímco ostatní chtěli postavit iglú, přespat v něm a ráno jet domů, ostřílená vůdkyně naší skupiny byla odhodlaná přijet o den dřív a strávit v ledové chatrči noci dvě. A jelikož se do takového hazardování se životem nikomu kromě ní nechtělo, chytil jsem tuto příležitost za pačesy.
Zrána všechno vypadalo dobře, vlak nás dovezl do Jizerských hor a na běžkách jsem Vlaďce stačil. Cesta na Desenský hřeben, kde mělo iglú vzniknout, se však neobešla bez incidentu - v půlce výstupu mi vázání na běžkách vypovědělo poslušnost a zamrzlo. Kolemjdoucí samozřejmě ochotně radili - chvíli jsme na vázání dýchali, což mi přišlo velmi romantické, pak jsme ho polívali horkým čajem, což mi přišlo smutné, a nakonec jsem ho na radu jednoho podivně se usmívajícího pána pomočil, což nejen nepomohlo, ale navíc zničilo i veškerý milostný potenciál situace. Byl jsem odsouzen brodit se po zbytek výstupu po pás ve sněhu a dobře známá scéna, kdy mi ostatní mizí kdesi v dáli, se tak opakovala.
Na Desenský hřeben jsme dorazili kolem čtvrté hodiny. Když Vlaďka viděla, že mne cesta zmohla, usmála se a řekla, že mi hned spraví náladu. Myslel jsem, že odloží alespoň šálu, ona však místo toho vytáhla z batohu makrely a kaviár nakoupené z peněz, které naší výletnické skupině za uplynulý rok zbyly. Zároveň s nimi z krosny vyskočil i teploměr, který ukazoval jednadvacet stupňů pod nulou. Vlaďka se usmála ještě víc a uklidnila mě - prý čekala větší zimu a zkušení Eskymáci postaví iglú za necelou půlhodinu, takže se nemáme čeho bát.
Záhy se ukázalo, že nejsme zkušení Eskymáci. Výroba kvádrů na stavbu šla velice pomalu, hlavně proto, že než jsem se zapracoval, táhlo na šestou. K jejich odsekávání jsme nejprve používali připravené sekyrky, ale posléze se ukázalo, že makrely jsou k dané činnosti vhodnější. V sedm hodin jsem přestal cítit prsty u nohou, v osm mi s definitivní platností zmrzly rukavice a pohyblivostí jsem si nezadal s panáčkem ze stavebnice Lego. V devět hodin zmrzlo úplně všechno - zjistil jsem dokonce, že močit je možné již jen doprava a lehce nahoru. Uklidňoval jsem se však tím, že určitá ztuhlost v těchto partiích by se později mohla hodit.
Kolem půlnoci jsme udělali válečnou poradu. Jak mi Vlaďka sdělila, na dobré iglú je potřeba nejméně deset pater kvádrů. Při pohledu na naši smutnou třípatrovou chaloupku jsme usoudili, že je čas na alternativní postup - spokojit se s touto výškou a jako střechu použít naše běžky a velké ledové desky. Tato strategie mi hrála do karet, protože to znamenalo, že Vlaďka přede mnou nemá jak utéct.
Za necelou hodinku bylo provizorní iglú, které jako iglú vůbec nevypadalo, konečně hotovo. Vykopali jsme vchodovou díru a vlezli dovnitř, otvor jsme potom naplnili mokrými věcmi. Při této operaci, která nepostrádala jistý náboj, jsem však zjistil, že mi zamrzl poklopec a že kalhoty nesundám - prozřetelnost tak zakročila a naznačila další průběh večera. A skutečně, můj návrh na spojení spacáků se nesetkal s úspěchem; dokonce ani foukání za krk, které milují všechna naše domácí zvířata, se neosvědčilo. Neklesal jsem na mysli a řekl jsem si, že ráno moudřejší večera.
Celý výlet do iglú byl však nakonec nadarmo. Díky tomu, že slunce přes led téměř nesvítilo, jsme ráno zaspali a vzbudili jsme se až kolem oběda - ostatní výletníci dorazili vzápětí a zmařili veškeré mé naděje. A tak jsem měl z celé výpravy jenom pořádné nachlazení a zážitek, který můžu vyprávět hypotetickým vnoučatům, jejichž existence zůstává po tomto výletu i nadále nejistá.


Knižní doporučení - Soppy

18. března 2017 v 20:11
Knižní doporučení: dnes doporučím Soppy od Philippy Rice (u nás to pod názvem "Slaďák" před pár týdny vydalo nakladatelství Paseka). Nečekejte klasický komiks ani souvislý příběh - Soppy je spíše mozaikou romantických okamžiků jednoho páru. Takových těch drobností, které všichni známe. Nic velkého, nic grandiózního, prostě taková milá jednohubka na deštivé odpoledne.



Improozvěna

17. března 2017 v 14:55
Minutu a půl se intenzivně trápíte a rýmy prostě nechodí, pak konečně chytíte to správné tempo, a najednou je konec. Improvizace je někdy krutá... Ale za tu tečku to stálo.



Nové kurzy tvůrčího psaní

17. března 2017 v 12:30
Rád bych vás pozval na dva speciální kurzy tvůrčího psaní - celodenní a pravidelný kurz. Naplňovat krátké kurzy mi jde, u těch větších se mi to zatím moc nedaří, což mě mrzí zvláště u toho pravidelného, který je celý vymyšlený a nachystaný a bylo by skvělé, kdybych ho teď na jaře konečně mohl učit. Proto vás chci poprosit - pokud víte o někom, kdo by o podobnou akci mohl mít zájem, přepošlete mu informace o kurzech. Nebo se přihlaste sami, bývá tam vždycky velká legrace!



Aféra!

15. března 2017 v 18:08
"V knize jsem našla nepřesnost týkající se Dinoparku ve Vyškově, který dle mě v roce 1996 ještě nestál, ale byl to pouze ZOO park. Při dohledání informací se mi to jen potvrdilo, prvně se Dinopark otevřel až 20. května 2006." Jak to tedy ve skutečnosti bylo? Je možné, že se jedná o promyšlenou fikci? Neplatí to Hillary Clintonová nebo George Soros? A co na to Jan Tleskač?




Malé zastavení nad španělštinou

14. března 2017 v 12:37
Španělština je jazyk veskrze obyčejný a žádné gramatické podivnosti, které by našinci zamotaly hlavu, se v něm nevyskytují - většina studentů sice věčně zápasí se subjuntivem, který v češtině nemáme a který není snadné správně použít, ale nic vysloveně šíleného zde nenajdeme. I přesto jsou však v této řeči věci, které člověku vykouzlí na tváři úsměv.
Španělé milují jídlo, není proto divu, že se tato jejich vášeň promítá i do způsobu, jakým spolu mluví. Chce-li například mladík dívce sdělit, že je skutečně kost, řekne, že "chutná velmi dobře", a to i v případě, že ji zatím neochutnal. Výjimečně krásnému děvčeti zalichotíme úslovím "jsi klobása", případně "jsi koláček" (povšimněte si prosím posunu oproti české buchtě!). O osobě s dobrým srdcem se říká, že "je mléko". Pokud se o nás někdo uchází a my jeho city neopětujeme, místo tradičních kopaček mu dáme dýně (neboť dýní je ve Španělsku spousta a k ničemu se nehodí); pokud se naopak na první pohled zamilujeme, je dotyčná osoba "naší půlkou pomeranče". Velmi výstižně Španělé označují také ženu lačnící po projevu vášně - říkají o ní, že "je jako beranidlo". Lidová moudrost však s tímto úslovím správně používá sloveso, kterým označujeme stavy přechodné - dobře totiž ví, že to ženě nikdy nevydrží dlouho.
Okouzlení jídlem zrodilo i různá přísloví, například pragmatické "nemůžeš udělat tortillu, aniž bys rozbil vejce", poetické "není každá hora z oregana" a typicky španělské "co sníš, to ti nikdo nesebere". Z dalších jmenujme dvě, které silně ovlivnil pověstný hispánský alibismus - "ne všechny pravdy se mají říkat" a "kdo má ústa, ten se mýlí". A jak je ve Španělsku zvykem, existuje i přísloví, které nikdo nedokáže vysvětlit - "každé úterý má svou neděli". Místo tradičního pátku třináctého je tady totiž smolným dnem úterý třináctého - nikdo ovšem neví, proč zrovna úterý, když celý západní svět si vybral pátek. Abychom byli spravedliví, musíme říct, že celou řadu podivných úsloví člověk pochopí, stráví-li ve Španělsku dostatečně dlouhou dobu - když je někdo jako "květnová voda", znamená to, že je žádaný; když někdo "dělá srpen", vydělává hodně peněz; "dívat se na býky zpoza hrazení" znamená být opatrný; "nudit se jako škeble" snad nepotřebuje vysvětlení.
Aby bylo naše povídání o španělském jazyce úplné, musíme na závěr zmínit neobvyklý slovotvorný proces, který v češtině nemáme. Není-li pro něco ve španělštině slovo a je-li to třeba nějak pojmenovat, Španěl jednoduše popíše, co daná věc dělá - tak vzniklo například sacacorchos ("vytahuje zátky", vývrtka), salvamanteles ("chrání ubrusy", podtácek) či abrepuertas ("otevírá dveře", klika). Někdy tento postup zrodí opravdové perly - poetické limpiaparabrisas ("čistí proti větru", stěrače), historii osvětlující matasellos ("zabíjí pečetě", poštovní razítko), sociálně kritické matavivos ("zabíjí živé", mastičkář), ironické rompecabezas ("rozbíjí hlavy", hlavolam) či nebývale výstižné quitapenas ("zbavuje ostychu", kořalka).
Ano, španělština nepochybně má své zvláštnosti. Co jiného však čekat od jazyka, jenž sice oficiálně má jen dva gramatické rody, mužský a ženský, ovšem není-li vyhnutí, bez okolků použije rod střední a dělá, jako by vše bylo v pořádku; jehož mluvčí se dodnes nemohou shodnout na oficiálně platných zájmenech; a jehož velikáni byli takoví kabrňáci, že když v sedmnáctém století psali první oficiální gramatiku, na jeden slovesný čas zcela zapomněli!