Jak jsem definitivně skoncoval s Tišnovem

Středa v 13:14
V sedmnácti letech jsem se s rodiči musel přestěhovat do Pejškova, což je malá vesnička kousek od Tišnova, což je malé město kousek od Brna. Jelikož jsem tušil, že na přestřihnutí finanční pupeční šňůry je ještě brzy, a nenávidět vísku o třiceti stálých obyvatelích se mi nezdálo produktivní, soustředil jsem veškeré své negativní emoce právě k Tišnovu. Nebylo to nakonec tak těžké - i když jsem se do svého milovaného Brna později vrátil, trvalé bydliště jsem si kvůli neustálému střídání podnájmů nezměnil, a tak jsem musel do provinčního městečka kvůli volbám i všem dalším "občanským" záležitostem. Byl jsem za to ovšem rád - když má člověk v životě nějakého nesmiřitelného nepřítele, je mu hned lépe.
Občanských záležitostí i mých návštěv u stárnoucích rodičů však s léty ubývalo, a s tím vyhasínala i má nenávist k Tišnovu. Byl jsem proto velmi rád, když si mě místní Živnostenský úřad předvolal na kontrolu. Hned jsem zase vzplál! S nadšením jsem řadil faktury podle data vydání a pátral v šanonech po všech dokumentech, na něž si úřad hodlal posvítit. Těsně před půlnocí jsem s velkým překvapením odhalil, že nemám kopii loňského daňového přiznání, a o něco později jsem zjistil, že Tišnov se cítí natolik důležitě, že má svůj vlastní Finanční úřad (což mu ovšem nelze zazlívat, jako hrdý obyvatel města plného falických symbolů mám pro urbánní poměřování přirození pochopení). Kontrola se měla konat až od tří hodin - když jsem si vše prostudoval a spočítal, došel jsem k závěru, že když se do Tišnova dostanu před obědem, stihnu vše pohodlně vyřešit.
Cesta vlakem proběhla bez problémů, na místě jsem však narazil na nečekanou překážku - na adrese, kde měl být Finanční úřad, byl jen Úřad práce. (Čtenáře zatíženého předsudky bych zde rád upozornil na fakt, že ani absolvent brněnské Filozofické fakulty nemusí být tak nepoužitelný, jak se tvrdívá - na Úřadu práce jsem byl poprvé v životě.) Vešel jsem dovnitř v naději, že mi tam někdo poradí, na nikoho jsem se ovšem nedoklepal a na nástěnce jsem si přečetl, že na úřadu právě mají povinnou pauzu na oddech. To, že na Úřadu práce v pracovní době nikdo nepracuje, se mi zdálo poněkud ironické, nakonec jsem to ale vzdal, vyšel ven a celou budovu obešel, abych se ujistil, že nemá další vchod. Měla! Byla na něm ovšem jen velká cedule, že tudy se na Úřad práce nejde. Odebral jsem se tedy na radnici, abych celou záležitost probral se starostou.
Starostu jsem nezastihl, na radnici jsem ovšem objevil Finanční odbor, kde mi vysvětlili, že tam mnou žádané služby neposkytují a že musím na Finanční úřad. Poprosil jsem je o adresu, a když mi ji nadiktovali, upozornil jsem je, že jsem tam před chvílí byl a že je tam jen Úřad práce. Úředníci však trvali na svém. Jako moudřejší jsem tedy ustoupil a vrátil se na místo, kde byl stále jen Úřad práce. Pro pořádek jsem zašel ještě k druhému vchodu, z něhož právě vycházel unaveně se usmívající muž, v němž jsem ihned rozpoznal českého živnostníka. Bylo mi to podezřelé, a tak jsem dveře začal studovat důkladněji. Po chvíli jsem zjistil, že nad velkou cedulí "Tady není Úřad práce" je ještě miniaturní, ale o to zásadnější cedule "Finanční úřad". Inu, Tišnov.
Na Finančním úřadě naštěstí pauzu na oddech neměli, všechny pracovnice však byly v jedné kanceláři a měly nejspíš přestávku na drby. Když jsem se dozvěděl, co včera provedl řezník své ženě a co přidává místní zmrzlinářka do svých kopečků, naznal jsem, že jsem stran místního koloritu dostatečně informovaný a významně jsem pokašlával do té doby, než to paní O až S přestalo bavit. Když jsem jí vysvětlil, že bych potřeboval kopii svého loňského daňového přiznání, prošla celý šuplík S a zjistila, že tam nejsem. Hned jí bylo jasné, že chyba je na mé straně, a tak mé rodné číslo zadala do počítače - ukázalo se však, že jsem na správném úřadě. Prohledala tedy šuplík S ještě jednou, opět bezvýsledně, a pak si sedla zpět na židli a podívala se na mě, jako by čekala, že s návrhem řešení přijdu já.
"Nejste tam," pravila nakonec po dlouhém mlčení. Překvapilo mě, že absenci zásadních dokumentů bere s takovým klidem. Zmateně jsem se otázal:
"A vám to nevadí?"
"Je to trochu nestandardní," odtušila úřednice zenově. Následovalo další dlouhé ticho. Pak se paní rozhodla, že jí tato "nestandardní" situace přece jen trochu vadí, a šuplík S prohledala potřetí. Bingo! Ukázalo se, že mou složku do šuplíku zřejmě ukládal nějaký ňouma, který nebyl kamarád s abecedou - v kanceláři O až S byla ovšem jen jedna pracovnice, jež možnost svého pochybení okamžitě vyloučila, viníka jsme tedy nevypátrali. O několik minut později jsem každopádně konečně obdržel kýžená lejstra.
Na kontrolu byl ještě čas, a tak jsem se uchýlil do místní cukrárny. Výběr nepřekvapil - věnečky, rakvičky a pražské koule. Ačkoliv mne pobouřila devótnost a vulgarita koulí, vybral jsem si nakonec právě ty, poněvadž první dvě možnosti v sobě před nadcházející kontrolou skrývaly zbytečně riskantní symboliku. A je třeba přiznat, že geograficky nejasné jihomoravské pražské koule nebyly špatné.
Před třetí hodinou jsem již nervózně přešlapoval před stanovenou kanceláří. Doufal jsem, že úředníci budou nejméně dva a že na mě zkusí nějaký rafinovaný trik, třeba hru na hodného a zlého kontrolora. Jaké bylo mé zklamání, když se ze dveří vynořil jeden milý starší pán a hned na úvod prohlásil, že vypadám slušně, že budu mít jistě všechno v pořádku, a že to tím pádem celé půjde rychle.
A to byl jen začátek. Pán si vyžádal letošní daňové přiznání. Nadšeně jsem mu podstrčil i pracně získanou kopii toho loňského, kterou ovšem odmítl s tím, že ji nepotřebuje. Nabízel jsem další a další registrace, osvědčení a výpisy, jež jsem si s sebou (v souladu s předvoláním) přinesl, úředník se do nich však přes mé naléhání vůbec nepodíval. Z pečlivě srovnaného komínku loňských faktur si vzal jedinou a přes mé dobře míněné rady na ní nenašel žádnou závadu. A po ukončení kontroly mi dokonce podal ruku, usmál se na mě a popřál mi hodně štěstí v další práci! Kde to proboha žijeme?
Tišnov mě tímto zážitkem zklamal tak, že jsem ho oficiálně přestal nenávidět - nestojí mi za to. Nyní tedy hledám další město, k němuž bych se mohl negativně upnout. Nabízí se samozřejmě Praha, to mi ovšem přijde dost prvoplánové. Ale kdo ví? Zvážím to.

 

Impro - Národní divadlo

Pondělí v 19:30
Národní divadlo na téma "pohádková říše v ložnici". Ano, i taková témata nám dáváte. Kolegy navíc toto spojení přivedlo na nápad, že bych mohl být nenápadně zakomponován do děje, aneb jak řekl známý lišák Studnička: "Co já bych mohl mít holek, kdybych vypadal jak Richard Skolek."



Knižní doporučení - Květy z nahořklého dřeva

22. dubna 2017 v 19:11
Knižní doporučení: dnes doporučím Květy z nahořklého dřeva od Jana Skácela. Jak jsem už jednou psal, současným a skoro-současným českým básníkům zpravidla nerozumím a jejich poezie mě nechává chladným, Jan Skácel je však výjimkou. Ukázka řekne víc, než bych dokázal vyjádřit já:

Co je k ponechání

Zas je tu jaro, zatím naznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.

Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.

Kdyby takhle psali všichni básníci, prozaici by přišli na buben.


 


O tom, co bolí

19. dubna 2017 v 17:53
Pořád se někde dočítám, že správný spisovatel má psát o tom, co bolí. Nevím, co to přesně znamená, a obvykle se tím neřídím - s dětskou a humoristickou literaturou to příliš dohromady nejde, a pokud tam přece jenom nějaké spojení je, zatím jsem ho nenašel - dnes to ale zkusím.
Bolí mě, když poslouchám experty a jejich prognózy - globální oteplování, nedostatek vody, přelidnění, to vše téměř jistě a poměrně brzy. Smutně pokýváme hlavou a neřešíme to, na individuální úrovni není jak a na té globální ještě není dost vůle, protože většina lidí, kteří jsou dnes u moci, se těchto událostí pravděpodobně nedožije. Ale já třeba ano.
Bolí mě, když se nelze klidně bavit o důležitých tématech a když se za věcné argumenty rozdávají nálepky. Když lidi redukujeme na to, co by hypoteticky mohli udělat. Když se "slušní" spoluobčané proti možnému budoucímu násilí brání reálným násilím tady a teď a nevidí v tom žádný rozpor. A když je v jedenadvacátém století ještě stále třeba vysvětlovat, že cizince nelze házet do jednoho pytle.
Bolí mě, že máme víc vysokoškolsky vzdělaných lidí než kdy dřív, a přesto se zdá, jako by se diplomy rozdávaly za účast a jako by průměrné IQ stále klesalo. Zjevně falešné zprávy jsou vesele sdíleny a na inteligenci a vzdělání se začíná pohlížet jako na cosi elitářského a téměř nemravného - dřív kazily charakter peníze, dnes člověku nejvíc ublíží to, když není "z lidu".
Bolí mě, že na české politické scéně nacházím jen málo smysluplných možností. Dělení na pravici a levici mi přijde zcestné a partaje na obou stranách jsou zpravidla stejně zoufalé. A když se nějaký sympatický volební subjekt objeví, starší generace mi shovívavě sdělí, že z obliby této strany "vyrostu" a jako "rozumný" potom budu volit někoho, kdo toho sice od převratu moc neprosadil, ale stačil několikrát změnit barvy.
Bolí mě, že ze správy věcí veřejných se stalo něco podřadného a že slušní lidé do politiky raději nevstupují, aby se neumazali. Že lidí, kteří jsou registrovaní v nějaké politické straně, je u nás jen lehce přes jedno procento. Že sedět a nadávat je považováno za standard, kdežto když jde člověk volit, je z něj málem aktivista, protože to přece nemá cenu.
Bolí mě, že jsme dnes víc egocentričtí než kdy předtím a že mnozí přispívají k obecnému blahu především tím, že stále dokola zvěčňují svůj obličej. Že je dnes svět nastaven tak, abychom mysleli hlavně na sebe. A že introverze je vnímána téměř jako nemoc, kterou je třeba léčit.
Bolí mě, že žijeme v době, kdy se můžeme skvěle soustředit na to smysluplné - pracovní doba se zkracuje, máme se stále lépe a lépe, máme více volného času, více příležitostí vytvářet hodnoty - zároveň ovšem také rychle přibývá všemožných vzruchů, které nás rozptylují. Více věcí, které "musíme" stihnout, větší tlak na to, abychom byli dokonalí, nebo se tomu alespoň snažili přiblížit.
Bolí mě, že mám cestovat, protože dřív to nešlo a já mám veliké štěstí, že za mě to jde; mám ovšem také spořit, protože to přece rozumní lidé dělají. Nemám dělat dluhy - na dluh se nežije - ale určitě bych si měl vzít hypotéku a zadlužit se na třicet let, i když je to déle, než jsem zatím naživu.
Bolí mě, že se zatím neblížím ke šťastnému konci a že si mám užívat, ačkoliv už bych se rád chystal na roli otce a ačkoliv mě na "užívání si" nikdy moc neužilo. Že se kamarádi, kteří už rodiny mají, obvykle postupně odmlčí. Že se naše světy vzdalují a že nejsou žádné jiné světy, k nimž by se ten můj naopak přibližoval. Že se na některých místech otevírá jen prázdno a samota.
A tak píšu. Výjimečně i tom, co bolí.


Impro - Love song

17. dubna 2017 v 18:49
Kategorie Love song. Už tento čtvrtek nás můžete vidět naživo.



Knižní doporučení - Dědečkové

15. dubna 2017 v 18:20
Knižní doporučení: dnes doporučím Dědečky od Pavla Čecha. Knížka je velmi krátká a nenajdete v ní žádné dialogy - je otázka, jestli se vůbec dá považovat za komiks - přesto dokáže vyprávět překvapivě hluboké příběhy. K celkovému dojmu rozhodně přispívá i výrazná stylizace, která jen podtrhuje melancholické ladění tohoto zvláštního díla. Dědečky si určitě nenechte ujít!



Veršované pohádky - ukázka č. 3

13. dubna 2017 v 18:43
Poslední ukázka návrhu veršovaných pohádek.



Impro - Dabovaná

11. dubna 2017 v 18:47
Kategorie Dabovaná a meandří pohled na mnohoženství. A 20. dubna nás můžete vidět naživo.



Knižní doporučení - Star Wars Legacy

8. dubna 2017 v 20:41
Knižní doporučení: dnes doporučím komiksovou sérii Star Wars Legacy. Člověku občas přijde vhod přečíst si nějakou vyloženě oddechovou "literaturu", a když to ještě má spoustu barevných obrázků, tím líp. Příběh je zcela typicky hvězdnoválečný - vše se točí kolem mladého muže z klanu Skywalkerů, který celou dobu balancuje na hranici mezi světlou a temnou stranou Síly - přesto se autoři snažili a mnohé dílčí zápletky jsou opravdu zajímavé. Grafické zpracování je navíc působivé. Pokud máte chuť na nějakých 56 čísel komiksu, které se dají sehnat i v podobě 11 sešitů, a zajímá vás, jak vypadá galaxie více než sto let po událostech známých z filmů, neváhejte.



Veršované pohádky - ukázka č. 2

6. dubna 2017 v 18:41
Další ukázka návrhu veršovaných pohádek.