Únor 2015

S jídlem roste chuť

26. února 2015 v 12:54
Byl jednou jeden starosta, a ten měl tuze chytrou, ale tvrdohlavou dceru, která se jmenovala Hanička. A ta Hanička se moc ráda chodila toulat do lesa, i když jí to její tatínek vždycky rozmlouval a varoval ji, že tam řádí hrozný loupežník Ničemar, ukrutný hrdlořez a zlosyn, a že tomu, kdyby zkřížila cestu, životem by určitě nevyvázla. Hanička na to ovšem nedbala a každý den se chodila projít.
Jednou se stalo, co se stát muselo - Ničemar se se svou bandou jako obvykle potloukal po lese, aby přepadl nějakou nebohou oběť, a natrefil na Haničku.
"Ruce vzhůru, je-li ti život milý!" křičel hned loupežník. "Dej nám všechno, co máš!"
"Ale páni zbojníci, vždyť já nic nemám," povídá děvče.
"Tak to se nedá nic dělat," řekl první lotr.
"To ti asi život moc milý není," přidal se druhý.
"Inu, co naplat," povzdechl si třetí.
A všichni hned vytáhli bambitky.
"Ale pánové, pánové, přece se nebudeme ukvapovat," zastavil je Ničemar. "Kdyby to byl nějaký ošklivý chlap, prosím, klidně ho zastřelte, ale taková pěkná holubička, té by byla škoda."
A s tím Haničku vzali a odvlekli ji do své jeskyně.
"Uvař a ukliď, je-li ti život milý!" křičí na ni Ničemar. "A jestli se nebude naše doupě blýskat, až se probudíme, nebo nám nedejbože nebude chutnat, tak uvidíš!"
A pak se všichni loupežníci natáhli a hned usnuli. Taková zbojničina, to totiž není jenom tak - člověk na útěku před zákonem musí vždycky spát s otevřenýma očima, takže se moc nevyspí. A navíc, bandita není zvyklý pracovat, takže se hrozně rychle unaví. A to spaní v jeskyni, to už teprve není žádná slast - podlaha je tvrdá, člověku kape na hlavu, a ten průvan! Žádný div, že většina lotrů je ráda, když to svoje řemeslo pověsí na hřebík.
Hanička věděla, že kdyby se teď pokusila o útěk, loupežníci by se vzbudili a chytili ji. A tak se rozhodla, že udělá, co jí nakázali. Všude utřela prach, zametla a uvařila dobrou houbovou polévku; a aby ukázala dobrou vůli, posbírala všechny kalhoty, košile a kabáty, co jich po jeskyni bylo, a pořádně je vyprala.
Když se loupežníci vzbudili, vůbec svoje doupě nepoznávali. Krápníky se leskly tak, že se v nich viděli, a z podlahy by se dalo jíst. Ale pak si všimli, že jim Hanička sebrala bambitky, a tuze se rozzuřili.
"Já vám je jenom schovala, páni ukrutníci, abyste je náhodou nepoztráceli," bránilo se děvče. Správný loupežník je ovšem ozbrojen až po zuby, a tak měl každý z nich někde schovaný ještě nějaký ten nůž - ten v botě, ten za opaskem, ten v klobouku. A tak sice byli bez bambitek, ovšem pořád nebezpeční.
"Tak se podíváme na tu houbovou polévku, kterou cítím," povídá Ničemar. "Doufám, že tu jsi nám neschovala!"
"Nene, páni zlosyni, tady ji mám," odvětila Hanička a hned dávala na stůl; jenom ona sama ale věděla, že do polévky naškrábala i trochu plísně ze stěn jeskyně. Doufala, že se loupežníkům udělá špatně a že se jí podaří utéct. Jenže to ty jejich žaludky podcenila - lotři si vařili sami a byli zvyklí na daleko větší blafy, než je houbová polévka s plísní. A tak to s Haničkou vypadalo bledě.
Pak si však zbojníci všimli vypraných svršků. Neváhali a převlékli se do nich, vždyť někteří z nich už na sobě čisté šaty neměli léta. A hned se začali po jeskyni promenádovat a předváděli se jako na bále, Ničemar vzal do každé ruky jeden nůž a začal hrát na krápníky jako na zvonkohru. Hanička si chvíli říkala, jestli ta plíseň přece jenom nezačala působit, když vtom to všechno skončilo, loupežníci si posedali na zem a dali se do pláče.
"Tohle není život," vzlykal jeden.
"Takhle dobře se najíst, to bychom přeci mohli mít každý den, ne jednou do roka," přidal se druhý.
"A takhle se radovat z čisté košile, to taky není jenom tak," stěžoval si třetí.
A že s jídlem roste chuť, tak se zbojníci dohodli, že to svoje řemeslo na hřebík opravdu pověsí a že se zase budou živit poctivě, protože je to daleko jednodušší, než číhat na pocestné v lese. A aby jim lidé odpustili, řekli si, že budou chodit od chalupy k chalupě a všem se vším pomáhat. A jelikož Haničku nechali jít, přemluvilo děvče svého tatínka pana starostu, aby jim to jejich loupežnictví prominul. Ničemar se od těch dob jmenoval Dobrotislav a chodil a pomáhal se svou družinou hodných a obětavých mužů všem lidem z širokého okolí. To se ví, že se nezměnili ze dne na den; zpočátku to šlo ztuha. Jeden loupežník, který byl náměsíčný, několikrát ve spánku vyloupil chalupu nebo ukradl slepici. Ráno však pokaždé všechno vrátili a dali do pořádku; a protože měli pevnou vůli, postupně se svých starých způsobů nadobro zbavili.

(Pohádka je z knihy Zkraťsifous aneb Pohádky na dobré ráno, obrázek nakreslila Veronika Kudelová)




Kurzy tvůrčího psaní - úvod

24. února 2015 v 19:00
Se vzdělávacím centrem Pohyblivý svátek jsme pro vás připravili první hodinu kurzů tvůrčího psaní: http://bit.ly/1BNi7yl. Zatím můžete vybírat ze dvou českých termínů, zítra by měly přibýt i dva anglické. Zaměříme se především na různé techniky, které vám mohou pomoct, pokud jste se zasekli a nevíte, jak dál. Pokud se někdo přihlásí, je větší šance, že budou i nějaká další témata:).

Další ukázka z Moudrého z nebe

18. února 2015 v 19:00
Dneska jsme měli na voběd rizoto a já jsem se mamky ptal, proč se to jmenuje rizoto, a vona říkala, že to je italsky, protože všechno, co končí na o, je italsky, a já říkám, že jako dobrý, ale co to teda znamená, a mamka říkala, že to znamená "co dům dal s rýží", a tomu já jsem teda nevěřil, tak jsem se na to šel podívat do takových těch vobrovských encyklopedií, co doma máme, a tam jsem si přečet, že mamčino jídlo je pokrm z rýže, ale že "rizoto" se mu teda určitě říkat nesmí, že by z toho Italy trefil šlak, tak mamka říkala, že se teda na to může vykašlat a ať si vaříme sami. Taťka nadával, že zas bude italská domácnost a jestli jsem spokojenej, a to jsem teda nebyl, ale zrovna jsem se na to chtěl taky zeptat, proč se tomu říká italská domácnost, když se s mamkou hádaj, a von říkal, že to je kvůli tomu, že maj v Itálii takovýhle debilní nápady jako třeba rizoto, a pak šel pro mamku, aby se nevztekala, no a mně se to teda nezdálo, ale v encyklopedii vo tom nic nebylo, tak těžko říct. Každopádně teda těch divně pojmenovaných věcí jíme víc, třeba znojemskou pečeň chápu, i když teda na Znojmo nevěřím, protože jsem tam nikdy nebyl, jako člověk nemusí být všude, aby na to věřil, ale tady s těmahle malýma vesnicema kolem Brna těžko říct, pořád tam někdo jezdí, ale nikdy nejsou v televizi nebo tak, takže na ně nevěřím, ani na Znojmo, ani na Volomouc, ani na Zlín, ale na Vyškov teda jo, protože tam jsem byl, tak ten je vověřenej, a dokonce tam maj hýbací dinosaury, kteří už mě teda oficiálně nebaví, ale tihle se hýbali, takže jsem jim to vodpustil. No každopádně kromě znojemské pečeně jíme i další divný věci, volský voka třeba, přitom to s volama nemá nic společnýho a ani to jak ty jejich voči nevypadá, a pak ještě španělský ptáčky, co jsou tady vod nás a vůbec to nejsou ptáčci, a taky řízky na přírodno, co je mamka dělá na pánvi, tak to teda vůbec na přírodno není.


Vychrtlík van Hubeňour

14. února 2015 v 22:09
První z Valibukových poradců přes hubnutí se představuje:

jsem Vychrtlík van Hubeňour
velmistr řádu hladu
kde klopýtneš, tam pomohu
kde zaváháš, dám radu

(O princi Valibukovi a princezně Drobničce)


Ukázka z Moudrého z nebe

12. února 2015 v 18:28
Tak jsem přemýšlel, jestli má pan prezident nohy, protože na vobrázku je mu vždycky vidět jenom hlava, a taky se mu říká "hlava státu", tak to je divný, žejo, no prostě jsem ho nikdy neviděl celýho, a kdyby měl nohy a to vostatní, tak by se mu přece neříkalo "hlava státu", i když je teda zase na druhou stranu fakt, že taťkovi sousedi taky někdy říkaj "hlava rodiny", a přitom taťka normálně nohy má, tak to von pan prezident bude asi taky kompletní. Ale moh by nám ve třídě viset celej, jakože pro sichr.


Prolog

12. února 2015 v 18:17
Dobrý den, jsem spisovatel a překladatel a rozhodl jsem se, že si chvíli zkusím vést blog. Těšit se můžete především na krátké literární ukázky z právě vznikajících textů, příležitostně se objeví i nějaké literární a překladové novinky a tipy. Ať se líbí!