Březen 2015

Jak jedno kuře pohřbilo celou sémantiku

28. března 2015 v 8:01
Onehdy se mezi mnou a maminkou odehrála jedna z našich typických konverzací.
"Dáš si zítra kuře, nebo špenát?"
"Mám chuť spíš na špenát."
"Takže kuře, nebo špenát? Kuře bude asi lepší, ne?"
"Já bych si dal spíš špenát."
"Takže kuře, nebo špenát? Kuře už jsem dala rozmrazit."
"Dal bych si kuře."
Jelikož jsem se zrovna připravoval na zkoušku ze sémantiky, maminka se mne o den později nad kuřetem zeptala, o čem ta věda vlastně je. Vysvětlil jsem jí, že mi její znalost velmi pomáhá v pochopení konverzací v naší rodině. Sémantika totiž například říká, že takzvaná vnitřní struktura věty, tedy to, jestli se ve skutečnosti jedná o otázku, konstatování faktu nebo příkaz, nemusí vždy korespondovat s vnější strukturou. Mohu tedy požádat někoho o zavření okna prostým konstatováním "Je zima!" nebo položit otázku oznamovací větou.
Dále jsem mamince vysvětlil, že naše včerejší konverzace byla z hlediska sémantiky velmi zajímavá. Pomocí otázky mi totiž oznámila fakt, že budeme mít kuře. Jelikož jsem se na zkoušku teprve učil a poznatky jsem ještě dostatečně nevstřebal, nepochopil jsem to a zcela zbytečně odpověděl. Maminka mi tedy oznámila daný fakt ještě jednou a hodila mé nechápavé mysli záchranné lano v podobě dodatku "kuře bude asi lepší". Když mi ani to nepomohlo, smetla ze stolu veškeré pochybnosti větou "kuře už jsem dala rozmrazit", čímž jasně naznačila, že kuře se bude v nejbližší době jíst. Onen velmi matoucí přídavek v podobě špenátu byl v tomto případě pouze k naznačení rodinné solidarity a maminka jistě doufala, že složitou lingvistickou situaci rozřeším správně již napoprvé.
Po mém dlouhém výkladu, při kterém tatínek zapomněl zavřít pusu a sestře a švagrovi přestalo chutnat, se maminka zvedla a upozornila mě, že mi žádné kuře dělat nemusela a že když jsem tak nevděčný syn, bude příště špenát. Že skutečně neví, proč se tak snaží, když jsem jí vysvětlil, že vlastně všechno dělá úplně zbytečně a že ji nikdo neocení. Že mi chtěla dopřát kuře, ale vidí, že já se raději držím špenátu, ačkoliv každý ví, že kuře je lepší. Že doufá, že si ten špenát patřičně vychutnám, protože od ní už nikdy žádné kuře nedostanu.
Snažil jsem se mamince vysvětlit, že má slova interpretovala úplně mylně a že sémantika neřeší vztah kuřat a špenátu v naší rodině, ale všechno marné - sémantika je od té doby neodpustitelným vulgarismem a na kuřata bylo vyhlášeno embargo.


Několik akcí

22. března 2015 v 19:38
Pro velký úspěch budu tento čtvrtek od 17:00 opakovat v městské knihovně v Tišnově přednášku o Austrálii. Kdyby se někomu chtělo, neváhejte a zastavte se! Dozvíte se třeba to, proč má Austrálie tři vlajky nebo na kterou stranu se obvykle točí bumerang.

P.S.: kdo by se chtěl naučit základy tvůrčího psaní, má možnost 28. 3. a 2. 4. Překvapivě se už několik lidí přihlásilo, takže tam nebudete sami:).


Vyjádření ČT k pohádkám se Zkraťsifousem

19. března 2015 v 13:35
Příběhy jsou sice psané lehkou rukou, ale zamýšlená hra na lidovou pohádku se bohužel nepovedla. Nedostatků je vícero a vzhledem ke zvolenému žánru [jsou] zcela zásadní - ironický a často krutý humor, pro diváky večerníčku nevhodný (řada ve své podstatě tragických momentů je předkládána jako vtip), šroubovaný a málo přesvědčivý děj, [...], a místy velmi podivná morálka, opět neslučitelná s pohádkami.

Všimli jste si v pohádce s Haničkou a loupežníky něčeho takového?

Na lovu polární záře

18. března 2015 v 10:57
Během australského léta jsem pobýval v Tasmánii, a tak jsem propadl kouzlu onoho dobrodružného podniku, který představuje lov polární záře. Tasmánie je poměrně blízko k Jižnímu pólu, takže skýtá ideální podmínky, a navíc je celý ostrov této činnosti velmi příznivě nakloněn - tasmánská vláda posílá svým poddaným SMS zprávy, když je nějaký úkaz na spadnutí, každé větší sídlo má svůj polárně-zářní lovecký klub apod.
Z místní knihovny jsem si půjčil nebývale objemný manuál o technice lovu a pustil se do studia - věc je složitější, než by se mohlo zdát. K tomu, aby polární záře vznikla, musí být dva dny před pozorováním příhodné počasí na Slunci. Myslel jsem si, že vše spočívá v částicích, jež musí vyrazit od Slunce a pod určitým úhlem zasáhnout Zemi, ovšem zde se vše komplikuje - na Slunci totiž musí z neznámých důvodů být příhodné počasí i přímo v době pozorování.
Musím přiznat, že již v této kapitole jsem autorce přestal rozumět a z textu jsem si odnesl především zjištění, že na internetu lze nalézt tři budíky, které musí ukazovat maximum. Fyzikální detaily koneckonců vstřebat nemusím, říkal jsem si, třikrát rudá a jedu. Když se tedy kýžené hodnoty ukázaly, vystrčil jsem před půlnocí hlavu z okna a pozoroval. Učinil jsem tak důležitý závěr - roli hraje i počasí na Zemi. Přes mraky totiž nebylo vidět vůbec nic.
Za několik dní nastala příhodná konstelace znovu. Budíky ukazovaly maximum a nebe bylo jasné, celou noc ovšem zářily jen hvězdy. Začetl jsem se do manuálu a v další kapitole zjistil, že záleží i na takzvaném "Bz" faktoru. Je-li Bz kladné, vidí polární zář kolegové ve Skandinávii a na Aljašce; my na Jižní polokouli potřebujeme Bz záporné.
Probdělé noci začaly podrývat mé počáteční nadšení, nechtěl jsem se nicméně vzdát - cítil jsem, že jsem na správné stopě a schyluje se k triumfu. Za dva týdny mi okolnosti opět přály - jasná noční obloha, tři budíky červené jako já na prvním rande a Bz záporné jako slečna, kterou jsem se právě pokusil políbit. Pozoroval jsem s takovým zápalem, že mi nastydly uši, polární zář se ovšem neukázala. Jiní lovci ale další den plnili oficiální fóra obrázky z minulé noci, chyba tedy musela být na mé straně.
Spíš ze vzdoru jsem manuál dorazil a zjistil, že k pozorování musím být mimo město a že stupidní polární zář není ve stupidní Tasmánii pouhým okem viditelná. Nastavil jsem tedy fotoaparát podle návodu a celý kolotoč podstoupil znovu - budíky, Bz, jasno, a pak šup do Krokodýlí zátoky, kde jsem se potmě necítil příliš bezpečně. Místní mě sice ubezpečovali, že se tak jenom jmenuje a že krokodýli tak daleko na jihu nejsou, ovšem lidem, kteří se tváří v tvář smrtelně jedovatým rostlinám smějí, lze něco takového věřit jen stěží. Naštěstí jsem věděl, že krokodýl nezaútočí, posvítím-li na něj baterkou, a tak jsem občas do přilehlých křovin vyslal proud světla, aby nebezpeční plazi věděli, že pozoruji a že se nemají přibližovat. Světelné výstrahy střídalo mžourání do fotoaparátu, celá operace byla ovšem opět zbytečná. Zařekl jsem se, že do zátoky v noci už nikdy nepůjdu - krokodýla jsem sice neviděl, ale bylo tam nepříjemně živo.
Rozpálený doruda a negativnější než Bz jsem příští ráno zazvonil u autorky manuálu, která shodou okolností bydlela poblíž. Slavná lovkyně měla jasno hned - nazvala mne drahouškem a trumberou a sdělila mi, že s mým fotoaparátem polární zář zachytit nelze. Žádala mě ještě, abych své zážitky sepsal - chtěla je uveřejnit v knize "Po stopách polární záře" v části "Triumfy a prohry" - to jsem ovšem kategoricky odmítl a na anomální úkaz navždy zanevřel.


Ukázka z románu

12. března 2015 v 20:26
"Nikdo neví, jak strašným údělem je nosit v sobě vzpomínky šesti pokolení. Všechna ta zloba, úzkost a smutek, všechny ty prohry a ztráty. Ano, na světě je i krása a radost, ale toho temného je víc, mnohem víc. Starci si stěžují, že jejich tělo pomalu umírá, zatímco jejich duše by mohla žít dál, ale mýlí se - stáří nás nezabíjí. Odcházíme, když je naše duše naplněna a nedokáže pojmout nic dalšího."


Jak vydat svou první knihu

4. března 2015 v 15:53
S centrem Pohyblivý svátek pro vás připravujeme i další kurz, který se jmenuje Jak vydat svou první knihu (http://pohyblivysvatek.cz/1-201-1-kurz-tvurciho-psani-%E2%80%93-jak-vydat-svou-prvni-knihu/, individuální variantu najdete na http://www.naucmese.cz/kurz/jak-vydat-svou-prvni-knihu). Proto tu dávám malou ochutnávku.

Máte dopsanou knihu a nevíte, jak si vybrat to správné nakladatelství? Není to tak složité, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejdřív musíte vědět, kde vlastně hledat. K tomu výborně poslouží například stránky http://www.almanachlabyrint.cz/nakladatelstvi/ - obsahují téměř kompletní seznam českých nakladatelství a vydavatelství. Seznam není aktualizovaný příliš často, takže v něm některá nakladatelství mohou chybět, jiná naopak přebývat (ta zrušená, která už nefungují), ale jako celek je to velice cenný pomocník. Nakladatelství můžete dokonce dělit podle žánru - pokud jste napsali román, moc si nepomůžete, pokud ovšem máte nějaký specifický text, může vám to významně zúžit okruh.
Pak přichází na řadu výběr toho správného nakladatelství. Zde můžete postupovat dvojím způsobem - buď obepíšete všechny, kteří přichází v úvahu, nebo si jich vyberete jen pár. Pokud na to půjdete "kobercově", musíte si dát pozor, aby z e-mailu nešlo zjistit, že jej dostal i někdo další (tedy žádné hromadné zprávy - stejný text můžete poslat více lidem, ale každý e-mail musíte odeslat zvlášť). Nakladatelství dnes bohužel komunikují velmi těžkopádně a nespolehlivě a přečíst si byť i jen ukázku jim může trvat klidně měsíc. Připravte se na to, že jen málokde vám vůbec odpoví. Za zkoušku ovšem nic nedáte a máte šanci, že váš text někde někoho zaujme.
V případě, že chcete nakladatelství zkusit jen pár, si je vyberte opravdu pečlivě - prostudujte si jejich stránky, podívejte se, co obvykle vydávají, jak vypadají jejich knihy a podobně. Pokud e-mailů píšete málo, použijte v oslovení jméno konkrétního člověka, k němuž se má váš text dostat.
Jak správně vybrat ukázku a jak napsat nabízecí e-mail? O tom už se víc dozvíte na kurzu. Těším se na setkání!