Na lovu polární záře

18. března 2015 v 10:57
Během australského léta jsem pobýval v Tasmánii, a tak jsem propadl kouzlu onoho dobrodružného podniku, který představuje lov polární záře. Tasmánie je poměrně blízko k Jižnímu pólu, takže skýtá ideální podmínky, a navíc je celý ostrov této činnosti velmi příznivě nakloněn - tasmánská vláda posílá svým poddaným SMS zprávy, když je nějaký úkaz na spadnutí, každé větší sídlo má svůj polárně-zářní lovecký klub apod.
Z místní knihovny jsem si půjčil nebývale objemný manuál o technice lovu a pustil se do studia - věc je složitější, než by se mohlo zdát. K tomu, aby polární záře vznikla, musí být dva dny před pozorováním příhodné počasí na Slunci. Myslel jsem si, že vše spočívá v částicích, jež musí vyrazit od Slunce a pod určitým úhlem zasáhnout Zemi, ovšem zde se vše komplikuje - na Slunci totiž musí z neznámých důvodů být příhodné počasí i přímo v době pozorování.
Musím přiznat, že již v této kapitole jsem autorce přestal rozumět a z textu jsem si odnesl především zjištění, že na internetu lze nalézt tři budíky, které musí ukazovat maximum. Fyzikální detaily koneckonců vstřebat nemusím, říkal jsem si, třikrát rudá a jedu. Když se tedy kýžené hodnoty ukázaly, vystrčil jsem před půlnocí hlavu z okna a pozoroval. Učinil jsem tak důležitý závěr - roli hraje i počasí na Zemi. Přes mraky totiž nebylo vidět vůbec nic.
Za několik dní nastala příhodná konstelace znovu. Budíky ukazovaly maximum a nebe bylo jasné, celou noc ovšem zářily jen hvězdy. Začetl jsem se do manuálu a v další kapitole zjistil, že záleží i na takzvaném "Bz" faktoru. Je-li Bz kladné, vidí polární zář kolegové ve Skandinávii a na Aljašce; my na Jižní polokouli potřebujeme Bz záporné.
Probdělé noci začaly podrývat mé počáteční nadšení, nechtěl jsem se nicméně vzdát - cítil jsem, že jsem na správné stopě a schyluje se k triumfu. Za dva týdny mi okolnosti opět přály - jasná noční obloha, tři budíky červené jako já na prvním rande a Bz záporné jako slečna, kterou jsem se právě pokusil políbit. Pozoroval jsem s takovým zápalem, že mi nastydly uši, polární zář se ovšem neukázala. Jiní lovci ale další den plnili oficiální fóra obrázky z minulé noci, chyba tedy musela být na mé straně.
Spíš ze vzdoru jsem manuál dorazil a zjistil, že k pozorování musím být mimo město a že stupidní polární zář není ve stupidní Tasmánii pouhým okem viditelná. Nastavil jsem tedy fotoaparát podle návodu a celý kolotoč podstoupil znovu - budíky, Bz, jasno, a pak šup do Krokodýlí zátoky, kde jsem se potmě necítil příliš bezpečně. Místní mě sice ubezpečovali, že se tak jenom jmenuje a že krokodýli tak daleko na jihu nejsou, ovšem lidem, kteří se tváří v tvář smrtelně jedovatým rostlinám smějí, lze něco takového věřit jen stěží. Naštěstí jsem věděl, že krokodýl nezaútočí, posvítím-li na něj baterkou, a tak jsem občas do přilehlých křovin vyslal proud světla, aby nebezpeční plazi věděli, že pozoruji a že se nemají přibližovat. Světelné výstrahy střídalo mžourání do fotoaparátu, celá operace byla ovšem opět zbytečná. Zařekl jsem se, že do zátoky v noci už nikdy nepůjdu - krokodýla jsem sice neviděl, ale bylo tam nepříjemně živo.
Rozpálený doruda a negativnější než Bz jsem příští ráno zazvonil u autorky manuálu, která shodou okolností bydlela poblíž. Slavná lovkyně měla jasno hned - nazvala mne drahouškem a trumberou a sdělila mi, že s mým fotoaparátem polární zář zachytit nelze. Žádala mě ještě, abych své zážitky sepsal - chtěla je uveřejnit v knize "Po stopách polární záře" v části "Triumfy a prohry" - to jsem ovšem kategoricky odmítl a na anomální úkaz navždy zanevřel.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama