Srpen 2015

Vajíčka

29. srpna 2015 v 21:39
maminka mi vždycky říkala
že když při vaření používám vajíčka
že k nim musím přičichnout
jestli náhodou nejsou zkažená


ale všechna vajíčka mi vždycky voněla stejně
tak jsem nevěděl
jestli náhodou některé z nich není zkažené
a říkal jsem si
jestli bych poznal
kdyby nějaké zkažené bylo


ale od té doby
co sis na druhém rande sama sundala podprsenku
mám jasno


(z knihy Vzdechy a povzdechy)

Orel much nelapá

25. srpna 2015 v 17:50
Byl jednou jeden kníže Alexandr; poněvadž je to však takové divné a tvrdé jméno a říkat knížeti Saša se jaksi nehodí, nazývali ho všichni Všudybylem, neboť hodně cestoval a znal spoustu cizích zemí. Ten kníže se dostal až na daleký ostrov Madagaskar, kde mu domorodci uvařili výbornou kávu. A že byl Všudybyl ducha podnikavého a jako správný šlechtic vždycky hleděl, jak by svůj majetek rozmnožil, přivezl s sebou do českých zemí pytel kávových zrnek, která hned zasadil.
Kníže se těšil, že až kávovníky vyrostou, stane se největším výrobcem kávy v celé Evropě, jenže co naplat - keřům se růst nechtělo. Všudybyl si od krále vypůjčil jeho osobní zahradníky, ani ti si však nevěděli rady. Nabízeli mu růži, o kterou když se někdo píchne, usne; ukazovali mu jabloň, jež rodila otrávená jablka; navrhovali mu, aby vysadil ořech, v jehož plodech se ukrývají drahé šaty; on ale všechno odmítl. Smutně poslal královské zahradníky domů a přemýšlel, co si počne.
Jeho poddaní mezitím žili jako předtím, poněvadž se jich knížecí starosti nijak netýkaly - chodili po své práci a doufali, že se nestrhne nějaká válka nebo jiné neštěstí. Někdy, když byla zima obzvlášť tuhá, si z knížecího lesa odnesli pár polínek, aby doma neumrzli. Všudybyl o tom dobře věděl; protože měl však své poddané rád, pokaždé nad tím přimhouřil oko.
Mezi těmi poddanými byl i Petr, učitelovic synek. Neříká se nadarmo, že pod svícnem je největší tma - Petr byl nejnevychovanější mladík v celém širém okolí. Bylo to zkrátka pěkné kvítko; tak už to na tom světě chodí, že učitelé musí vzdělávat děti ostatních a na ty vlastní jim nezbývají síly ani čas.
Tenhleten Petr si řekl, že když ostatní mohou chodit do lesa na dřevo, může tam on pytlačit. Kníže Všudybyl se o tom záhy dozvěděl od svých myslivců, ale protože orel much nelapá, povídá si: mám přece zvěře dost, ať si nějakého toho zajíce chytí. Jenže Petrovi to nestačilo. Když viděl, že mu u šlechtice všechno projde, vymyslel ďábelský plán - smluvil se s několika mladíky, společně v noci vykopali všechna kávová semínka, co jich kníže zasadil, a ukryli je do močálu.
Když se Všudybylovi ráno doneslo, že někdo řádil v jeho zahradě a odvážil se dokonce vztáhnout ruku na jeho milovanou kávu, hned věděl, kolik uhodilo a kdo mohl být tak troufalý. Nařídil, aby Petra přivedli na zámek. Hoch sice uměl lhát na výbornou, ale kníže mu pohrozil mučírnou - to pak člověk rád přizná i to, co neudělal. Když se tedy Všudybyl od Petra dozvěděl pravdu, nechal nebožáka uvrhnout do šatlavy a nařídil všem svým sloužícím, aby s ním šli k močálu, neboť sám by všechna zrnka jen těžko našel.
Jaké je však čekalo překvapení! Přes noc ze semínek vyrostly kávovníky. V knížecí zahradě na ně byla příliš velká zima a sucho, kdežto v močálu se jim opravdu zalíbilo. Všudybyl je tam tedy nechal a zamyšleně se vrátil na zámek. Pak sešel do vězení za Petrem a povídá mu:
"Ty kluku nešťastná, kdybych byl správný evropský šlechtic, byl bys o hlavu kratší nejen ty, nýbrž i všichni, kdo ti pomáhali! Já jsem ale cestovatel, to jest člověk vytříbeného jemnocitu, a proto takové zkracování lidí nemám zrovna v lásce. Ta kávová zrnka, která jsi mi ukradl, pochází z Madagaskaru, jehož obyvatelé jsou proslulí svou pracovitostí. Dokonce tolik, že se jejich ostrovu kdysi přezdívalo Pracujihodně, v lidové mluvě potom Makámsakra. Místním se to tak líbilo, že se rozhodli to jméno přijmout za vlastní, jen ho trochu zkomolili, aby se jim to pěkně vyslovovalo, a tak vznikl Madagaskar. A proč ti to vlastně všechno povídám? Protože jsi měl výborný nápad, za který tě učiním knížecím zahradníkem přes kávu - u mě ve službě nouzi mít nebudeš, neboj se. Ale také jsi udělal něco špatného, za co musíš být potrestán - až kávové keře vydají první bobule, ty sám je všechny obereš a semeleš na kávu. Nikdo ti nebude smět pomoci. Zabere ti to mnoho času a bude to těžká práce, vcítíš se však víc do lidí, od kterých tu kávu máme, a budeš pak o keře pečovat o to lépe."
A tak nakonec všechno dobře dopadlo. Všudybyl měl svou kávu, Petr se mu o ni dobře staral, jeho rodiče si oddechli, že dostal rozum a bude se živit poctivě a všichni od těch dob říkali, že orel much nelapá, ale na myši si pochutná rád.

(pohádka z knihy Zkraťsifous aneb Pohádky na dobré ráno)


Sazba Moudrého z nebe

20. srpna 2015 v 21:37
Ukázka z druhé (a pravděpodobně finální) sazby Moudrého z nebe.



Jak jsem stavěl iglú

16. srpna 2015 v 13:37
K namlouvání už tak nějak patří, že se snažíme vypadat před druhými dobře. Řekneme, že často navštěvujeme posilovnu, ačkoliv zvedáme jen pivní půllitry, že máme rádi přírodu, přestože se na les díváme nejraději přes sklo, nebo že jsme dobrodruzi a klidně pojedeme stavět iglú, i když jsme značně zimomřiví a sníh ve velké oblibě nemáme. Ano, takové věci prostě k namlouvání patří.
Tak jsem se i já nechal zlákat k výpravě do iglú. Koneckonců, byla to asi jediná šance, kdy Vlaďku svést - setkání naší výletnické skupiny nebyla příliš četná a pokaždé se jich účastnilo mnoho lidí, nehledě k tomu, že zatímco Vlaďka skupině obvykle utekla, já jsem ostatním nestačil, což navázání kontaktu poněkud komplikovalo. Na Silvestra se ovšem naskytla jedinečná šance strávit s touto dívkou jednu noc o samotě. Zatímco ostatní chtěli postavit iglú, přespat v něm a ráno jet domů, ostřílená vůdkyně naší skupiny byla odhodlaná přijet o den dřív a strávit v ledové chatrči noci dvě. A jelikož se do takového hazardování se životem nikomu kromě ní nechtělo, chytil jsem tuto příležitost za pačesy.
Zrána všechno vypadalo dobře, vlak nás dovezl do Jizerských hor a na běžkách jsem Vlaďce stačil. Cesta na Desenský hřeben, kde mělo iglú vzniknout, se však neobešla bez incidentu - v půlce výstupu mi vázání na běžkách vypovědělo poslušnost a zamrzlo. Kolemjdoucí samozřejmě ochotně radili - chvíli jsme na vázání dýchali, což mi přišlo velmi romantické, pak jsme ho polívali horkým čajem, což mi přišlo smutné, a nakonec jsem ho na radu jednoho podivně se usmívajícího pána pomočil, což nejen nepomohlo, ale navíc zničilo i veškerý milostný potenciál situace. Byl jsem odsouzen brodit se po zbytek výstupu po pás ve sněhu a dobře známá scéna, kdy mi ostatní mizí kdesi v dáli, se tak opakovala.
Na Desenský hřeben jsme dorazili kolem čtvrté hodiny. Když Vlaďka viděla, že mne cesta zmohla, usmála se a řekla, že mi hned spraví náladu. Myslel jsem, že odloží alespoň šálu, ona však místo toho vytáhla z batohu makrely a kaviár nakoupené z peněz, které naší výletnické skupině za uplynulý rok zbyly. Zároveň s nimi z krosny vyskočil i teploměr, který ukazoval jednadvacet stupňů pod nulou. Vlaďka se usmála ještě víc a uklidnila mě - prý čekala větší zimu a zkušení Eskymáci postaví iglú za necelou půlhodinu, takže se nemáme čeho bát.
Záhy se ukázalo, že nejsme zkušení Eskymáci. Výroba kvádrů na stavbu šla velice pomalu, hlavně proto, že než jsem se zapracoval, táhlo na šestou. K jejich odsekávání jsme nejprve používali připravené sekyrky, ale posléze se ukázalo, že makrely jsou k dané činnosti vhodnější. V sedm hodin jsem přestal cítit prsty u nohou, v osm mi s definitivní platností zmrzly rukavice a pohyblivostí jsem si nezadal s panáčkem ze stavebnice Lego. V devět hodin zmrzlo úplně všechno - zjistil jsem dokonce, že močit je možné již jen doprava a lehce nahoru. Uklidňoval jsem se však tím, že určitá ztuhlost v těchto partiích by se později mohla hodit.
Kolem půlnoci jsme udělali válečnou poradu. Jak mi Vlaďka sdělila, na dobré iglú je potřeba nejméně deset pater kvádrů. Při pohledu na naši smutnou třípatrovou chaloupku jsme usoudili, že je čas na alternativní postup - spokojit se s touto výškou a jako střechu použít naše běžky a velké ledové desky. Tato strategie mi hrála do karet, protože to znamenalo, že Vlaďka přede mnou nemá jak utéct.
Za necelou hodinku bylo provizorní iglú, které jako iglú vůbec nevypadalo, konečně hotovo. Vykopali jsme vchodovou díru a vlezli dovnitř, otvor jsme potom naplnili mokrými věcmi. Při této operaci, která nepostrádala jistý náboj, jsem však zjistil, že mi zamrzl poklopec a že kalhoty nesundám - prozřetelnost tak zakročila a naznačila další průběh večera. A skutečně, můj návrh na spojení spacáků se nesetkal s úspěchem; dokonce ani foukání za krk, které milují všechna naše domácí zvířata, se neosvědčilo. Neklesal jsem na mysli a řekl jsem si, že ráno moudřejší večera.
Celý výlet do iglú byl však nakonec nadarmo. Díky tomu, že slunce přes led téměř nesvítilo, jsme ráno zaspali a vzbudili jsme se až kolem oběda - ostatní výletníci dorazili vzápětí a zmařili veškeré mé naděje. A tak jsem měl z celé výpravy jenom pořádné nachlazení a zážitek, který můžu vyprávět hypotetickým vnoučatům, jejichž existence zůstává po tomto výletu i nadále nejistá.


Guinness a česká kniha rekordů

11. srpna 2015 v 8:51
Na konci srpna nebo na začátku září se chci pokusit o literární rekord. Česká kniha rekordů už o tom ví a zkoumá, jestli by to opravdu bylo rekordní, ještě mají "poslat ceník", tak se to možná zasekne na tom. Naproti tomu světová Guinnessova kniha rekordů člověku umožňuje pokus o rekord i zadarmo, ale nehudrejte, že u nás je všechno horší - u Guinnesse může přihláška ležet až dvanáct týdnů, tedy pokud nejste ve vatě a nezaplatíte čtrnáct tisíc (opravdu) za zrychlené vyřízení. Pokud Guinness zkomolí vaše osobní údaje, nebo je ztratí, nebo je omylem poskytne nějaké další společnosti, nemůžete ho žalovat. A pokud při pokusu o rekord někdo zemře, je to na vás, a to i v případě, že to způsobí nedbalost Guinnesse. No zkrátka možná na tom nejsme zas tak špatně. A nebojte se, kdyby neklapla ani jedna přihláška, tak si ten rekord uděláme soukromě. A jestli někdo umřete, tak jedině z vedra.


Spisovatelské tipy a triky (21. 8.)

10. srpna 2015 v 15:34
Rozhodl jsem se, že další běh kurzu Spisovatelské tipy a triky udělám zadarmo. Hlásit se můžete už teď, kapacita je výjimečně pět lidí. Kurz najdete tady.

Nevděčná princezna

8. srpna 2015 v 22:30
Ženám se člověk nezavděčí.

(...)
vtom král a princ se zastydí
a k princezně hned běží

a bez zbytečných okolků
jí princ polibek dává
a podle sudby kletbu zlou
polibek překonává

Drobnička oči otvírá
a král chce svatbu strojit
před Bohem jako před lidmi
princeznu s princem spojit

však jeho dcera zděšeně
si měří Valibuka
za muže nechce tlouštíka
žalem jí srdce puká

"tohohle já si nevezmu"
Drobnička slzy roní
"chci hubeného, pěkného
nejlíp na bílém koni"

(z pohádky O princi Valibukovi a princezně Drobničce)

Jak jsem šel za svědka

6. srpna 2015 v 19:24
Můj nejlepší kamarád mne požádal, abych mu šel za svědka. Myslel jsem si, že mou jedinou povinností bude přípitek, v tom jsem se ovšem šeredně zmýlil - harmonogram svatby mi nevěsta vysvětlovala téměř dvě hodiny a ukázalo se, že církevní obřad má celou řadu zvláštností. Nakonec jsem se však ve všem úspěšně zorientoval, neboť jsme zjistili, že svatba se nápadně podobá fotbalovému utkání.
Hned ráno jsem se vůči ženichovi dopustil prvního faulu. Všiml jsem si totiž, že na větším prstýnku je vyryto její jméno a na tom menším to jeho, a neváhal jsem ho proto informovat, že to mají špatně - ženich se lekl a zbledl, pak si ale prstýnky prohlédl a konstatoval, že to není jako papučky ve školce a že tam má být jméno spřízněné duše, nikoliv jméno majitele. Přehmat mi sice oficiálně odpustil a trestný kop se nekonal, prstýnky mi však znovu svěřeny nebyly.
Další potíže nastaly po rozehrání. Vybranou pasáž z Bible jsem doma nacvičoval opravdu poctivě, když mne ale pan farář pozval k pultíku, zjistil jsem, že na něm místo knihy knih leží nějaká výrazně útlejší publikace, kterou jsem nikdy neviděl. Zřejmě se jednalo o výběr největších hitů, takovou křesťanskou Reader's Digest edici. Chvíli jsem tím Jidášovým pamfletem bezradně listoval sem a tam, pak jsem se musel obrátit na jednoho z postranních rozhodčích. U fanoušků jsem si tímto faux pas příliš nepomohl.
Drobných incidentů jsem se nevyvaroval ani v průběhu mše. Ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že rituální odpovědi davu jsou poměrně různorodé - myslel jsem, že věřící na všechno odpovídají "amen", ovšem zaznamenal jsem i jiné varianty, například "i s tebou", což byla jejich replika na výzvu "pokoj s vámi". Abych v kostele neseděl jen tak nasucho, zahalekal jsem po dalším "pokoj s vámi" také, byla to však zřejmě jakási past na nevěřící, neboť jsem tak učinil jako jediný. Všichni se po mně otočili a já jsem se rozhodl, že už do utkání raději vstupovat nebudu a zůstanu na střídačce.
Pan farář nás ovšem vzápětí vyzval, abychom jako svědci předstoupili. Šli jsme tedy do kotle - já jsem se vysunul daleko na levé křídlo, družička na pravé. Kněz mluvil dlouho a monotónně a já jsem podřimoval vestoje; když jsem se probral, všiml jsem si, že se družička vrátila do třetí řady a zuřivě na mě gestikuluje. Byl jsem v ofsajdu. Jelikož jsem však nechtěl vážit dlouhou cestu kostelem, stáhl jsem se jen do řady první, která byla záměrně ponechána volná. To se ukázalo jako velký nerozum. Věřící si totiž pořád klekali a vstávali, zjistil jsem ale, že to dokážou dělat tak tiše, že je zepředu není slyšet. Neustále jsem se proto musel otáčet na družičku, abych byl v obraze.
Když se zdálo, že horší to snad být nemůže, namíchal pan farář v kalichu jakýsi ďábelský drink. Jakmile z něj dal napít nevěstě, přišla za mnou a popřála mi "pokoj s tebou". Poučen z předchozích nezdarů jsem se rozhodl neriskovat a zareagoval jsem zcela nekřesťanským "děkuju". Nevěsta se rozesmála na celý kostel, když se na ni ovšem její rodina pohoršeně podívala, ukázala na mě; hněv kongregace se tak opět svezl na mou maličkost a první poločas skončil debaklem.
Na hostinu jsem jel s panem farářem. Během přestávky jsme probírali naratologické nedostatky Bible a já jsem vyjádřil údiv nad tím, že se tak špatně napsaná a redakčně zoufale odbytá kniha pořád tak dobře prodává. O chvíli později jsem dostal žlutou kartu a náš rozhovor skončil. V autě s námi jela ještě družička, která náhlého ticha využila a začala mi dělat nemístné návrhy - svědek s družičkou prý vždycky skončí spolu a jejich noc bývá mnohdy ještě vášnivější než ta novomanželská. Kategoricky jsem to odmítl.
Před obědem přišla má chvíle - měl jsem proslov. Humorně jsem pojednal ženichovu záletnickou minulost s tím, že s nynější žínkou je to jistě uzavřená kapitola, neboť jsem ho nikdy neviděl tak šťastného. Osvědčená kombinace vtipu přecházejícího do lehkého dojetí však tentokrát z nějakého důvodu nezabrala, pan farář na mě mával červenou kartou a z obou rodin se ozývalo vzteklé mručení, jež utišila až vynikající knedlíčková polévka.
Doufal jsem, že se družička přejí a že bude po obědě na nějaké větší akce příliš vyčerpaná, vilnou děvu ovšem svíčková s domácími knedlíky postavila na nohy a učinila z ní nejaktivnějšího hráče druhého poločasu. Nejprve mi při tvarování balonků vyrobila dárek, o jehož symbolismu nemohlo být pochyb, pak se mne při focení nevhodně dotýkala deštníkem. Situace se vyhrotila u tanečního workshopu salsy, kdy jsem ji musel opakovaně upozorňovat, že pánové mají mít ruku na pozadí dámy, ne naopak. Svou vlastní dlaň jsem však na inkriminované místo položit odmítal, neboť jsem se bál, že by to družičku pobídlo k dalším nepřístojnostem. V jedné z pauz mezi skladbami se mi podařilo utéct a pokusil jsem se schovat v davu, oba týmy měly ovšem v živé paměti můj nešťastný projev, a tak mne svatebčané zákeřně vystrčili zpět na taneční parket.
Kolem půlnoci se naštěstí stalo něco nečekaného. Nevěsta se ženichem si totiž dali vlastní gól - převlékli se a předvedli nám tak vášnivý tanec, že starší členové obou věřících rodin začali nadávat na zkaženost mládeže, načež se rozprchli, aby se pokleslé zábavy nemuseli účastnit. Využil jsem chaosu a svezl se s jakýmsi obstarožním párem domů. Nakonec tedy vše dopadlo dobře - ženich s nevěstou byli úspěšně sezdáni a já jsem jejich svatební noc strávil daleko od vilné družičky.


Epigram na neděli

2. srpna 2015 v 14:46
Vzkaz Odysseovi od Pénelopy

to už vážně přeháníš
to je dneska svět
vždyť já už jsem sama doma
dobře dvacet let

stále stydne naše lože
zapomněl ses asi
nebo v Tróji snad tak dlouho
kontrolují pasy?

tak či onak, chci tě jenom
zavčas informovat
že už jsem ty tvoje krámy
stihla vystěhovat

mám tu celý zástup chlapců
vdám se totiž znova
včera mi to potvrdili
úředně jsem vdova


Srpnové kurzy

1. srpna 2015 v 9:49
V srpnu pořádám zase plno kurzů: http://www.richard-skolek.cz/kurzy. Pokud víte o někom z Brna nebo z okolí, koho by to mohlo zajímat, budu moc rád, když mu o nich řeknete.