Jak jsem stavěl iglú

16. srpna 2015 v 13:37
K namlouvání už tak nějak patří, že se snažíme vypadat před druhými dobře. Řekneme, že často navštěvujeme posilovnu, ačkoliv zvedáme jen pivní půllitry, že máme rádi přírodu, přestože se na les díváme nejraději přes sklo, nebo že jsme dobrodruzi a klidně pojedeme stavět iglú, i když jsme značně zimomřiví a sníh ve velké oblibě nemáme. Ano, takové věci prostě k namlouvání patří.
Tak jsem se i já nechal zlákat k výpravě do iglú. Koneckonců, byla to asi jediná šance, kdy Vlaďku svést - setkání naší výletnické skupiny nebyla příliš četná a pokaždé se jich účastnilo mnoho lidí, nehledě k tomu, že zatímco Vlaďka skupině obvykle utekla, já jsem ostatním nestačil, což navázání kontaktu poněkud komplikovalo. Na Silvestra se ovšem naskytla jedinečná šance strávit s touto dívkou jednu noc o samotě. Zatímco ostatní chtěli postavit iglú, přespat v něm a ráno jet domů, ostřílená vůdkyně naší skupiny byla odhodlaná přijet o den dřív a strávit v ledové chatrči noci dvě. A jelikož se do takového hazardování se životem nikomu kromě ní nechtělo, chytil jsem tuto příležitost za pačesy.
Zrána všechno vypadalo dobře, vlak nás dovezl do Jizerských hor a na běžkách jsem Vlaďce stačil. Cesta na Desenský hřeben, kde mělo iglú vzniknout, se však neobešla bez incidentu - v půlce výstupu mi vázání na běžkách vypovědělo poslušnost a zamrzlo. Kolemjdoucí samozřejmě ochotně radili - chvíli jsme na vázání dýchali, což mi přišlo velmi romantické, pak jsme ho polívali horkým čajem, což mi přišlo smutné, a nakonec jsem ho na radu jednoho podivně se usmívajícího pána pomočil, což nejen nepomohlo, ale navíc zničilo i veškerý milostný potenciál situace. Byl jsem odsouzen brodit se po zbytek výstupu po pás ve sněhu a dobře známá scéna, kdy mi ostatní mizí kdesi v dáli, se tak opakovala.
Na Desenský hřeben jsme dorazili kolem čtvrté hodiny. Když Vlaďka viděla, že mne cesta zmohla, usmála se a řekla, že mi hned spraví náladu. Myslel jsem, že odloží alespoň šálu, ona však místo toho vytáhla z batohu makrely a kaviár nakoupené z peněz, které naší výletnické skupině za uplynulý rok zbyly. Zároveň s nimi z krosny vyskočil i teploměr, který ukazoval jednadvacet stupňů pod nulou. Vlaďka se usmála ještě víc a uklidnila mě - prý čekala větší zimu a zkušení Eskymáci postaví iglú za necelou půlhodinu, takže se nemáme čeho bát.
Záhy se ukázalo, že nejsme zkušení Eskymáci. Výroba kvádrů na stavbu šla velice pomalu, hlavně proto, že než jsem se zapracoval, táhlo na šestou. K jejich odsekávání jsme nejprve používali připravené sekyrky, ale posléze se ukázalo, že makrely jsou k dané činnosti vhodnější. V sedm hodin jsem přestal cítit prsty u nohou, v osm mi s definitivní platností zmrzly rukavice a pohyblivostí jsem si nezadal s panáčkem ze stavebnice Lego. V devět hodin zmrzlo úplně všechno - zjistil jsem dokonce, že močit je možné již jen doprava a lehce nahoru. Uklidňoval jsem se však tím, že určitá ztuhlost v těchto partiích by se později mohla hodit.
Kolem půlnoci jsme udělali válečnou poradu. Jak mi Vlaďka sdělila, na dobré iglú je potřeba nejméně deset pater kvádrů. Při pohledu na naši smutnou třípatrovou chaloupku jsme usoudili, že je čas na alternativní postup - spokojit se s touto výškou a jako střechu použít naše běžky a velké ledové desky. Tato strategie mi hrála do karet, protože to znamenalo, že Vlaďka přede mnou nemá jak utéct.
Za necelou hodinku bylo provizorní iglú, které jako iglú vůbec nevypadalo, konečně hotovo. Vykopali jsme vchodovou díru a vlezli dovnitř, otvor jsme potom naplnili mokrými věcmi. Při této operaci, která nepostrádala jistý náboj, jsem však zjistil, že mi zamrzl poklopec a že kalhoty nesundám - prozřetelnost tak zakročila a naznačila další průběh večera. A skutečně, můj návrh na spojení spacáků se nesetkal s úspěchem; dokonce ani foukání za krk, které milují všechna naše domácí zvířata, se neosvědčilo. Neklesal jsem na mysli a řekl jsem si, že ráno moudřejší večera.
Celý výlet do iglú byl však nakonec nadarmo. Díky tomu, že slunce přes led téměř nesvítilo, jsme ráno zaspali a vzbudili jsme se až kolem oběda - ostatní výletníci dorazili vzápětí a zmařili veškeré mé naděje. A tak jsem měl z celé výpravy jenom pořádné nachlazení a zážitek, který můžu vyprávět hypotetickým vnoučatům, jejichž existence zůstává po tomto výletu i nadále nejistá.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama