Když se žena zuje

2. října 2015 v 17:40
I člověk opatrný musí někdy zariskovat a vzít osud do vlastních rukou. Některé šance se nabízejí jenom jednou a pokud jich nevyužijeme, nemusí se už nikdy vrátit. Proto jsem se chopil příležitosti a jel jsem do Prahy rozehrát svou riskantní hru.
Abyste chápali, v matičce stověžaté na mne čekala velmi půvabná slečna jménem Míša. Obvykle bych se na prvním rande držel zpátky a počínal bych si naprosto cudně, ovšem s onou dívkou jsme se znali z právě skončeného letního tábora a tamní tulení u ohně či soukromá procházka borůvčím dávaly jednoznačně tušit, že není třeba čekat a že se můžu pustit i do odvážnějších akcí. Navíc, měl jsem před sebou ještě poměrně velkou část prázdnin a je vždycky lepší, když člověk ví, na čem je.
Míša na mne čekala na autobusovém nádraží a hned po příjezdu se mi vrhla kolem krku. Změřil jsem objetí a spokojeně konstatoval, že je střední intenzity, tedy ani lis (který by naznačoval nymfomanku, tedy dívku skrz naskrz zvrhlou), ani zvadlé stéblo (které by naznačovalo nezájem a lhostejnost). Šli jsme do Stromovky a na slunném plácku roztáhli deku. Má společnice si sundala boty, čímž mě dostala, protože když se se mnou žena zuje, znamená to zelenou. Umístil jsem se nanejvýš strategicky - dostatečně daleko, abych Míšu přílišnou blízkostí nevyplašil, ale zároveň tak, abych na ni dobře dosáhl. V nestřeženou chvíli jsem ji začal drbat na zádech; tento tah se ukázal jako velmi vydařený. Nijak se nebránila a mé snažení ani nekomentovala, což jsem pochopil jako dobré znamení. Rozšířil jsem tedy pole své působnosti od krku až k pasu a dával si přitom dobrý pozor, abych nechtěně nezabrousil do některé z tabu zón.
Jelikož na sluníčku začalo být nepříjemné dusno, opustili jsme Stromovku, zakoupili porcovaný ananas (má společnice byla vegetariánka) a odebrali se na Letenskou pláň. Zde jsem nenápadně využil toho, že jsme s sebou měli jenom jednu vidličku, a začal Míšu krmit způsobem "z krabičky rovnou do zobáčku". Spokojeně vrněla a viděl jsem, že je všechno na nejlepší cestě. Byl jsem sám se sebou velmi spokojen, protože takhle odvážně (a přitom delikátně a citlivě) jsem si dosud nikdy nepočínal.
Došli jsme na Pražský hrad a absolvovali povinnou návštěvu katedrály svatého Víta. Míša došla doprostřed a v barevném světle z okenních mozaik jsem ji viděl barevně. Uprostřed monumentálnosti a davu turistů jsem pochopil, že mému záměru přeje i Bůh (čímž odpadly všechny další starosti, protože co je podpořeno shora, to už prostě musí vyjít). Zatáhl jsem Míšu do altánku pod Hradem a zhodnotil místo jako zcela vyhovující. Bohužel za námi zničehonic přiběhla holčička mluvící podivným neidentifikovatelným jazykem a z jejích posunků jsme pochopili, že hraje na schovávanou a hodlá se ukrýt poblíž. Její tatínek nebyl z nejbystřejších a dceru našel jen s naší výraznou pomocí.
Když jsme se konečně zbavili nezvaného hosta, usedli jsme na lavičku a Míša mi ukazovala různé význačné body. Rafinovaně a obětavě přitom zastiňovala výhled vlastním tělem, abych se musel nahýbat přes ni a abychom si byli nevyhnutelným třením krůček po krůčku blíž. Nakonec se zadívala zasněně do dáli a její šíje na mne doslova volala, že teď nebo nikdy. Navíc se opět zula, což byl poslední krůček k mému dokonalému štěstí. Zelená! Po chvilce váhání jsem ji vzal kolem ramen (kterými projelo jemné zachvění) a pomalu a opatrně jí vtisknul polibek do vlasů. Samotného mne dojalo, jak jsem dnes romantický. Bylo naprosto jasné, že se teď Míša otočí a přijde moment, na nějž jsme celý den čekali. Naše rty se dotknou a bude to tam. S krásnou vegetariánkou pod Pražským hradem. Prostě dokonalá chvíle.
"Asi bych ti měla něco říct," pravila ovšem Míša, když se otočila. A je to v háji, pochopil jsem. Zatvářila se jako řezník, který v osudné chvíli zvedá nad hlavu sekáček, a vysvětlila mi, že se teď nechce vázat a že to necítí stejně. V mozku mi probíhala velmi složitá reakce. "Aha," řekl jsem a zaznamenal, že se asi nevezmeme. "Aha," řekl jsem podruhé a uvědomil si, že ani k plánované puse, k níž celý den naprosto jednoznačně a nezpochybnitelně směřoval, už zřejmě nedojde. "Aha," zašeptal jsem potřetí, stáhl ruku zpátky a odsedl si na lavičce kousek dál. Bylo dobojováno.
Když jsem přijel zpátky do Brna, přemýšlel jsem, jak bych toto faux pas odčinil. Necítil jsem zlost ani přílišný smutek, jen velkou potřebu navrátit zmatenému universu ztracenou rovnováhu. A aby se zážitek z vegetariánské potupy nějak vstřebal, dopřál jsem si opulentní masovou hostinu. Vesmír měl zase řád a já se spokojeným funěním usnul.

 


Komentáře

1 Kaunaz Isa Kaunaz Isa | E-mail | Web | 3. října 2015 v 8:15 | Reagovat

Je to jasné. Neměl jezdit z Brna...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama