Listopad 2015

Moudré z nebe konečně v obchodech

30. listopadu 2015 v 12:53
Opět v příjemném objetí Zdeňka Svěráka. Jen škoda, že se nakladatelství Backstage Books jmenuje tak příhodně - ve většině knihkupectví jsme za oponou nebo pod pultem, případně nejsme vůbec. Ale znáte to, líná huba, holé neštěstí!



Valibuk a Drobnička - outtakes

27. listopadu 2015 v 17:18
Někdy se do pohádek dostane něco, co tam tak nějak patří, ale z různých etických, morálních a čistě lidských důvodů to tam nemůže zůstat. Takovým případem je i Baron ze Slunce, který byl tak odvážnou postavou, že se do výsledné verze vůbec nedostal. Jediný úryvek, který je vůbec publikovatelný, je tady:


však ještě něčí zraky jsou
upřeny směrem princovým
z komnaty zlatem zdobené
s nebesky modrým sloupovím


tam ve výšinách oblačných
dlí patron zdravě hubnoucích
příznivce pasů jako nit
a svalů rychle rostoucích

je to sám Baron ze Slunce
co v zlaté posilovně
si tělo týrá den co den
a cvičí usilovně

Zkrátka takový Arnoštek se zlatým řetězem kolem krku. Ale nemusíte se bát, Valibuk si nakonec poradí i bez něj.

Radš tolárek neb dukátek máte poslati

25. listopadu 2015 v 10:54
Je mnoho věcí, které pomáhají vytvářet unikátní atmosféru Vánoc, a jednou z nich jsou bezesporu koledy. Vánoční hudba má v Evropě dlouhou tradici, její kořeny sahají až do jedenáctého století; první předchůdci koled, jak je známe dnes, se potom objevili ve století patnáctém a jednalo se o první písně v češtině. A možná právě proto, že je zpíváme už tak dlouho, se dnes málokdo zamýšlí nad jejich texty. Proto jsem vybral dvacet nejznámějších českých koled a sestavil pro vás hitparádu jejich motivů.
K jasným vánočním evergreenům patří samozřejmě Ježíšek a Betlém. Kristus Pán je zmiňován téměř v každé koledě, místo jeho narození potom ve více než polovině z nich. O třetí místo se spolu dělí pastýři a andělé, zřejmě proto, že hlavní funkcí andělů je zvěstovat pastýřům a posláním pastýřů je naopak všeho nechat a uhánět pryč, když jim andělé zvěstují. Nemůžeme zde nepoznamenat, že v koledách obecně jsou všechny postavy neustále v pohybu - buď přicházejí z Betléma, aby ostatním pověděli onu radostnou novinu, nebo k Ježíškovi naopak směřují. Málokdo však postojí. A když už je někdo u Jezulátka a nemá, kam by šel, alespoň zuřivě kolíbá.
Ačkoliv je Ježíšek tradičně ústřední postavou, najdou se i texty, ve kterých se nevyskytuje, ba které ho přímo znevažují. Například koledníci z písně Štědrej večer nastal nezmiňují ani Krista Pána, ani Betlém, ani duch Vánoc jako takový - jde jim pouze o výslužku. Dle textu útočí na ubohou panímámu tak dlouho, než žena vstane a dá jim, co si žádají.
Jiné koledy si nezadají s praktikami organizovaného zločinu. Součástí písně Štěstí, zdraví, pokoj svatý je i pobuřující pasáž "chlebíčka nechce bráti, nakrmila ho máti, radš tolárek neb dukátek máte poslati". Na oplátku dává Ježíšek jen dosti neurčitý slib "v nebi vám to zaplatí". Finančního či jiného příspěvku se Jezulátko dožaduje i v koledě Slyšte, slyšte, pastuškové, i když zde volí slova mírnější - zpívá se totiž "děťátko je syn Boží, nemá pozemského zboží, tak zde leží maličký, synek chudé matičky".
V mnoha vánočních písních se muzicíruje a obvykle se jedná o hudbu nanejvýš libou, pro moderního člověka je však těžko uvěřitelné, že náhodně sestavený soubor kolemjdoucích je vždy dokonale sladěn. Při podrobnějším studiu shledáme, že některé koledy nám nabízejí věrnější obraz situace - v textu písně Slyšeli jsme v Betlémě se jasně praví, že "každej hrál tou svou notou, k tomu si dupal botou", a to všechno proto, že "neměli naštemováno, dohromady sformováno" (jinými slovy nazkoušeno). Neutrálně se potom k celé záležitosti staví koleda K Ježíškovi do Betléma, která poněkud neurčitě praví, že muzikanti zahráli Jezulátku "takú notu veselú a dávno neslýchanú". Zůstává na posluchači, jak si toto sdělení vyloží.
Neměli bychom zapomínat na rodiče, kteří jsou bohužel svým slavným potomkem v mnoha koledách zastíněni. Panna Maria byla zmíněna jen v necelé třetině všech písní, ale zase má své vlastní, určené výhradně jí, například Byla cesta ušlapaná. Tato píseň patří do malé skupiny koled předporodních. Ani v ní se ovšem nebožačce příliš dobře nevede, protože se o všem dozví jako poslední - jedna z kolemjdoucích jí radí, aby zůstala doma, neboť "povídajú, povídajú, že porodíš syna". Píseň Šla Maria do ráje obsahuje podobnou scénu - Marii se zjeví anděl a praví jí, že "kam jdeš, Maria, nedojdeš", protože "těžko pod svým srdcem neseš". Nebohá ex-panna se tak o svém požehnaném stavu i o brzkém porodu dozvídá na poslední chvíli.
Závěrem bychom měli povědět několik slov o nelehkém společenském postavení otce kolem roku nula. Josef se ve vánočních písních téměř neobjevuje, ve statistice zůstal za rozličnými hudebními nástroji, jesličkami i chlévem. Musíme bohužel konstatovat, že jeho role v celé záležitosti je skutečně okrajová - předběhlo jej i seno a plenčičky.


Povídka Bouře v polštině

23. listopadu 2015 v 19:23
České Pevnosti se povídka Bouře nelíbila, Poláci nelenili a přeložili ji: http://ksiazki.polter.pl/Burza-c28390. Tak jestli někdo polsky umíte, můžete se začíst, s českou verzí chci ještě zkusit štěstí jinde.


Volby

18. listopadu 2015 v 19:59
Tento epigram je tak nějak stále aktuální.

někdo tiše skuhrá doma
jiný k volbám peláší
někdo volí kvůli zítřkům
jiný kvůli guláši

(z knihy "Nesvlíkej se sama")


L'amour

16. listopadu 2015 v 14:31
Moje starší i novější fejetony budou vycházet v časopisu L'amour. První najdete v listopadovém čísle, které dnes přichází do trafik. L'amour je časopis pro každou ženu, která umí žít, takže pro mě logická volba. Dozvěděl jsem se třeba, jak sladit podzimní odstíny tak, aby mě nikdo nepřehlédl, dost mě zaujal i článek "Proč nerostou". Jinak taková ta klasika, "Na štíhlost někdy cvičení nestačí" (souhlasím) a o pár stránek dál recept na punčový dort (připravuju).







Jak jsem dělal džusy

13. listopadu 2015 v 14:41
Jen málokdy se mladému člověku poštěstí najít si takovou brigádu, která by nebyla pouze nutným zlem vedoucím k zisku potřebných financí. Já sám jsem na tom nebyl jinak - zametal jsem v továrně na autobusové dveře, vyhazoval jsem vadné noviny na nočních směnách v tiskárně, hlídal jsem sklad s mucholapkami. Když mi proto známá řekla o volné pozici v "džusárně" Fresh Only, neváhal jsem a hned se přihlásil - jelikož jsem byl jediný uchazeč, nezbylo jim nic jiného, než mě vzít.
Zaučovala mne slečna, které nikdo neřekl jinak než "Odbarvená ozvěna". K dispozici byl mixér a odšťavňovač, přičemž bylo potřeba si zapamatovat, kam se který druh ovoce dává. Situaci komplikovalo několik vyslovených nelogičností - bylo mi například sděleno, že citrusy se do odšťavňovače mohou dávat i s kůrou, neboť se z nich vymačká šťáva a zbytek se do pití nedostane, ale citróny je potřeba loupat, protože je jejich kůra hořká. Zvláštní bylo rovněž to, že banány se odšťavňovaly, ačkoliv žádnou šťávu neměly, a kiwi se naopak mixovalo, přestože mělo šťávy za dva. Inu, koho jablko jíš, toho píseň zpívej.
Odbarvená ozvěna mi také vysvětlila, jak si poradit s různými nepříjemnými situacemi. Pokud mi například do drinku s mnoha ingrediencemi něco chybělo, měl jsem zákazníkovi zaclonit výhled tělem a na otázky, zda jsem tam opravdu dal všechno, odpovídat kladně. U shnilého ovoce byl trik stejný, musel jsem si však navíc dávat pozor, abych pod vlivem zápachu nenakrčil nos a neupozornil tak, že něco není v pořádku - poněkud ironicky pojmenované Fresh Only za rok provozu zjistilo, že pokud je shnilých přísad méně než polovina, potenciální pijan nic nepozná.
Již během prvních pár směn jsem narazil na několik problémů. Když jsem nemohl najít datle a zavolal jsem kvůli tomu Odbarvené ozvěně, pravila: "Ty nevíš, kde jsou datle? To jsem ti určitě říkala!" Když jsem nevěděl, jak do systému vložit, že zákazník platil stravenkami, pokárala mě: "Ty nevíš, jak do systému vložit, že zákazník platil stravenkami? To jsem ti určitě říkala!" A když jsem v nadšení z přežití nekonečné směny omylem popsal lednici nesmývatelným fixem a ptal jsem se, jestli je v provozovně něco, čím by se to dalo smazat, dozvěděl jsem se následující: "Tys popsal lednici nesmývatelným fixem? To jsem ti určitě neříkala!" Pochopil jsem sice, proč má Odbarvená ozvěna tak zvláštní přezdívku, poradit jsem si však musel sám.
Brzy jsem se seznámil s dalším zaměstnancem Fresh Only, závozníkem Drahošem. Nejprve jsem nechápal, proč si firma nevybere někoho jiného - Drahoš si pletl druhy ovoce a pravidelně vozil něco jiného, než co bylo objednáno, takže jsme většinou skončili bez grapefruitů, ale s deseti bednami pomerančů, nebo bez hrušek, ovšem s celozimní zásobou jablek - pak jsem se však dozvěděl, že chodí s Odbarvenou ozvěnou, čímž se vše vysvětlilo. Nejprve jsem si na ni myslel sám, jednou jsem ale zcela nechtěně a náhodou odposlechl jejich mileneckou konverzaci a vzal jsem jejich vztah na milost - Ozvěna mu říkala "Dráčku" a já jsem naznal, že když dokáže zachránit i takové katastrofálně antiromantické jméno, jako je Drahoš, zaslouží si ti dva zůstat spolu.
Čím déle jsem ve Fresh Only byl, tím víc jsem si všímal, že společnost uplatňuje velmi odvážné marketingové strategie. Koupili jsme například mladé kokosy, exotickou pochoutku z Thajska, nikdo o ně ovšem nejevil zájem - mladý kokos stál čtyřikrát tolik co starý a ačkoliv vypadal o poznání svůdněji, šťávu měl pořád stejnou. Abychom se odlišili od konkurence, rozšířili jsme na zimu sortiment o zmrzlinu; jak se ukázalo, konkurence zřejmě zmrzlinu neměla především proto, že ji v prosinci nikdo nechce. Majitel firmy pan Vltavský také vymyslel soutěž, kdy nám měli zákazníci nosit pohlednice z cest; vyhrála však Odbarvená ozvěna, a navíc se ukázalo, že ji společnost podezřele často vysílá na různá školení, která byla čirou náhodou vždy u moře.
Když se společnost ocitla na pokraji krachu, svolal si nás pan Vltavský na poradu a sdělil nám, že má vynikající nápad, jak se z krize dostat. Hlavní potíž byla podle něj v tom, že se chováme osobně, jako malý podnik, a proto taky malý podnik jsme; vše se mělo vyřešit tím, že každý dostane korporátní nálepku. Já jsem byl "juicerunner", Odbarvená ozvěna se stala "juicemakerem", Dráček se ze závozníka vypracoval na "juicemanagera" a pan Vltavský se skromně nazval "juicemasterem".
Než jsme však mohli nový přístup vyzkoušet, stalo se něco nečekaného. Dům, v němž se provozovna nacházela, změnil vlastníka - na místo osmdesátiletého shovívavého staříka nastoupil mladý ambiciózní muž a když zjistil, že Fresh Only si na sebe zatím nikdy nevydělalo a že nejnovějším řešením pana Vltavského bylo onálepkování zaměstnanců, firmu prostě a jednoduše zrušil. Odbarvená ozvěna se od Dráčka přestěhovala k panu Vltavskému, jenž se po ztrátě společnosti rozhodl udělat odvážné změny, kterých údajně začal velmi brzy litovat, já jsem začal chodit darovat plasmu, protože o nic jiného z mé produkce nebyl zájem, a na místě "džusárny" je dnes okénko s párky v rohlíku. Prý si na sebe vydělají!


Jak jsem si hrál na voyeura

11. listopadu 2015 v 12:30
Mládež vyvádí vždycky různé skopičiny. Je to takové její výsadní právo - věnovat se věcem, které obvykle přísluší pouze dospělým, a riskovat při nich zdraví a důstojnost způsobem, který si spojujeme s dětskou myslí. Právě díky tomu je velmi poučné se na mládež dívat. A že se u toho někdy člověk i královsky pobaví, o tom vás hned přesvědčím.
Stalo se to před pár lety. Scénář celé hry byl jednoduchý - lyžařský tábor na horské chatě, já na pokoji se dvěma dalšími gentlemany kolem šestnácti let, vedle nás pokoj dvou mladých slečen stejného věku. V každém dramatu musí jít o život, to je základ divadla - bystrý čtenář již jistě postřehl, že zatímco my chlapci jsme byli dohromady tři, našich protějšků bylo méně. A hle, konflikt je na světě.
Když jsem zjistil, že se se mnou v dalším vývoji děje nepočítá a že nebudu obsazen ani do vedlejší role přítele, sluhy nebo starého otce, ba že mi dokonce nebude dopřáno ani to potěšení zemřít na pódiu probodnut kordem soka, urazil jsem se a přesedl si do hlediště. Dva nově utvořené páry mi sice nabízely pěkné místo kulisáka, ovšem já jsem byl neoblomný.
Vrcholná scéna kusu se odehrála v poslední den našeho pobytu. Mým někdejším přátelům zazvonil budík. Chvilku si cosi špitali a z jejich konverzace jsem pochopil, že vstávat ještě není zapotřebí. Jeden natáhl budík znovu a druhý se vykradl ven. To mi už bylo řádně podezřelé, ležel jsem však dál otočený čelem ke stěně a snažil se usnout. Za okamžik se dveře opět otevřely a kdosi vklouzl na scénu. Podle tichého "ahoj" jsem poznal, že je to mladá herečka odvedle.
Ležel jsem zády k pódiu a pomalu mi v hlavě docházelo, do jaké šlamastyky jsem se dostal. Pár za mnou se věnoval obvyklým milostným důvěrnostem a podle zvuků, které přitom vydával, se akt zdál nevyhnutelný. Čekal jsem dál a modlil se, abych měl jenom bujnou fantazii; přece jenom, byl den odjezdu a dívky bydlely na druhé straně republiky. Nebylo vyloučeno, že chlapci vezmou rozum do hrsti a vystříhají se všech nepředložeností.
"Ty jsi moje sluníčko a já ti sundám tričko," pravil milovník v reakci na mé plané naděje. Kdybych měl rajče, hned bych jej hodil na jeviště. Taková laciná replika a kulhavý rytmus! Chápu, že v pavouky prolezlém a uklizečkou dosud nenavštíveném pokoji horské chaty nelze čekat žádného Shakespeara, ale když už se s takovou vervou pustili do pohybového ztvárnění role, ocenil bych, kdyby věnovali stejnou pozornost i dialogům. Tričko nicméně vzápětí přistálo na mé peřině a já tušil, že prkna, která znamenají svět, se rozpalují doběla.
Cítil jsem se mezi mlýnskými kameny tohoto paradoxu nemilosrdně drcen. Přerušit nadějně se rozvíjející akt a připravit mladé milence o krásný zážitek (a sebe o možnost všechno jaksepatří zachytit), navíc pak čelit jejich nepochybně se dostavivšímu hněvu? Nebo spolykat všechny mravní výtky a vzít celý incident jako revanš shora - když už mám smůlu já sám, můžu se aspoň dívat? Po dlouhém boji jsem se rozhodl nezasahovat a ponechat přírodě volný průběh. Koneckonců, kdo jsem já, abych se stavěl proti režisérskému záměru?
Právě když jsem podle zvuků soudil, že se kus blíží ke svému naturalistickému vyvrcholení, zazvonil budík znovu. Leknutím jsem sebou trhnul tak, že již nebylo možno dále předstírat spánek. Opona se zavřela a bylo jasné, že finále mi uniklo; zbývalo jen pokud možno decentně opustit místnost a dát mladé nezbednici prostor, aby si zachovala alespoň zbytky důstojnosti. Vstal jsem tedy a rychle vyběhl ven s tvrzením, že se musím jít podívat pravdě do očí. Po čtvrthodině jsem poděkoval toaletě za její laskavý azyl a vrátil se do pokoje. Milovník seděl sám na lůžku a z jeho pohledu jsem poznal, že mému hereckému výkonu skutečně uvěřil - ničeho zvláštního jsem si nevšiml a nic jsem neslyšel.
Vyvodil jsem z tohoto zážitku jednoduché ponaučení - nebýt sobecký a vždycky myslet na diváka! Nikdy nevíte, kdo se dívá.


Nemusí pršet, jen když kape

6. listopadu 2015 v 8:48
Byl jednou jeden kněz, který se jmenoval Jakobynic. Snažil se žít počestně a nehřešit, ale vůbec se mu to nedařilo. Když měl držet půst, chodil uzobávat chleba a říkal si, že když si bude brát jenom malé kousky, Bůh to neuvidí. Když to přehnal s mešním vínem a zpíval o půlnoci v kostele sprosté písničky, uklidňoval se druhý den tím, že Bůh má veselé lidi rád. A když ho přistihli, jak se zálibně prohlíží v zrcadle, prohlásil, že ho Bůh jistě nestvořil takhle krásného pro nic za nic. Zkrátka a dobře, Jakobynic se snažil, ale měl tolik chyb, že to vypadalo, jako by se nesnažil vůbec.
I stalo se, že jednou při procházce v lese potkal žábu. A že nebyl hloupý, hned poznal, že to není žába ledajaká - na hlavě měla zlatou korunku a tvářila se vážně. Jelikož církev byla v těch dobách nositelkou vzdělanosti, uměl Jakobynic číst. Kromě Bible měl nejraději knížky pohádek, a tak věděl, co a jak - než se žába stačila vzpamatovat, kněz ji políbil. Čekal a čekal, ale nic se nedělo.
"Děkuji ti, ctihodný muži," povídá nakonec zvíře, "ale vysvobodit mě je trochu složitější."
"Co naplat," řekl Jakobynic a v duchu si pomyslel, že když je princezna zakletá takhle důkladně, bude jistě tuze spanilá. "Jen mi vyjev, co jest potřeba udělati."
"Chyť se rukama za uši, vyplázni jazyk, poskakuj a otáčej se u toho dokola," odvětila žába.
Jakobynic se tomu podivil; udělal ovšem, co mu zvíře nakázalo. Žába se na to chvíli dívala a pak se začala tak smát, až jí z velkých očí vytryskly slzy.
Kněz se zarazil, ukrutně se zamračil a křičel:
"Ty tvore bídný, ze služebníka božího si budeš tropiti žerty? Střez se, aby tě nestihl Jeho hněv!"
"Nuže dobrá, dobrá, jen se tolik nečerti," povídá žába. "Za ty roky kletby si snad nějaké to rozptýlení zasloužím. Ale poslyš, ctihodný muži, jak mě vysvobodíš."
Jakobynic se k žábě sehnul blíž a pozorně poslouchal.
"Abych znovu nabyl lidské podoby, musí se pro mě někdo obětovat," řeklo zvíře. "Někdo pro mě musí strádat. Jsi z řádu církevního, jistě bys svedl například tři dny a tři noci oka nezamhouřit a strávit je pohroužen v modlitbách."
"Mé srdce jest připraveno ti pomoci, žábo rozmilá," odvětil Jakobynic, "avšak jest známo, že bdíti tak dlouho není zdrávo. Bůh mě stvořil krásného; jistě by si nepřál, abych tuto svou krásu předlouhým bděním zmařil."
"A co pomoc bližním?" podivila se žába. "To ti nic neříká?"
"Tak jako svět není nekonečný, tak i věci lidské mají své meze," odpověděl kněz šalamounsky. "Kdybych mohl vykonati nějaký jiný, vhodnější čin, udělal bych ho hned a bez rozmýšlení."
"Ctihodný muži, jistě jsi uhodl, že jsem z královského rodu," zakoulela žába očima. "Můžu se ti odměnit tak, že se ti o tom ani nesnilo."
Jakobynic si představoval, jaké by to bylo, kdyby s ním na faře bydlela princezna. A jak jeho fantazie bloudila dál a dál, křížek, který nosil kolem krku, ho začal ukrutně pálit. Kněz to pochopil jako boží znamení; s princeznou po boku by zřejmě musel opustit stav církevní a najít si jinou práci. To ho zarmoutilo, neboť měl sice spoustu chyb, ale o své ovečky se staral moc rád a nechtěl je nechat bez pastýře.
"Žábo, jest to přetěžká věc," pravil nakonec. "Nevím, co si počíti."
Zvíře už začínalo být zoufalé.
"Tak se na to podívej z jiné strany, ctihodný muži," povídá žába. "Jak často chodíš v noci tajně do farní spíže?"
Jakobynic to uvážil a naznal, že se tam občas zatoulá. Nahlas neřekl nic, ale žába mu to poznala na očích.
"Kdybys bděl, mohl bys ve dne i v noci sníst, co hrdlo ráčí. Noci jsou v našem kraji dlouhé, získal bys přinejmenším dvě pozdní večeře a jednou brzkou snídani navíc."
Kněz se začal nadšeně usmívat a žába viděla, že se jí ho podařilo přesvědčit. A jak se domluvili, tak taky udělali.
"Činím tak jenom z lásky k tomu ubohému tvoru," dušoval se Jakobynic, zatímco bílil spíž. Tři dny a tři noci nepřetržitých hodů ho řádně zmohly, přesto však, když uplynul stanovený čas, sebral poslední zbytky sil a šel si do lesa pro svou princeznu. Ale běda - místo princezny tam stojí starý a prošedivělý král.
"To jest ďáblovo mámení, to jsou čertovské kousky," začal křičet Jakobynic.
"Čekal jsi někoho jiného?" zeptal se ho král.
"Myslel jsem, že budeš mladší a hezčí," svěřil se mu kněz.
"Inu, mladík už vskutku nejsme," zasmál se panovník, "ale náš slib pořád platí. Královsky se ti odměníme. Odedneška bude tvoje farní spíž každý den zásobena těmi nejvybranějšími delikatesami z celého známého světa."
Jakobynic se nad tím zamyslel a shledal, že to vlastně nedopadlo nejhůř. Mohl se dál starat o svoje ovečky, a přitom si jíst jako král. Byl sice zklamaný, protože už si maloval, jak se s princeznou vezmou, ale věděl, že nemusí pršet, jen když kape.


Moudré z nebe - předprodej

3. listopadu 2015 v 16:21
Tištěné Moudré z nebe je konečně v předprodeji: https://www.kosmas.cz/knihy/211625/moudre-z-nebe/.