Jak jsem si hrál na voyeura

11. listopadu 2015 v 12:30
Mládež vyvádí vždycky různé skopičiny. Je to takové její výsadní právo - věnovat se věcem, které obvykle přísluší pouze dospělým, a riskovat při nich zdraví a důstojnost způsobem, který si spojujeme s dětskou myslí. Právě díky tomu je velmi poučné se na mládež dívat. A že se u toho někdy člověk i královsky pobaví, o tom vás hned přesvědčím.
Stalo se to před pár lety. Scénář celé hry byl jednoduchý - lyžařský tábor na horské chatě, já na pokoji se dvěma dalšími gentlemany kolem šestnácti let, vedle nás pokoj dvou mladých slečen stejného věku. V každém dramatu musí jít o život, to je základ divadla - bystrý čtenář již jistě postřehl, že zatímco my chlapci jsme byli dohromady tři, našich protějšků bylo méně. A hle, konflikt je na světě.
Když jsem zjistil, že se se mnou v dalším vývoji děje nepočítá a že nebudu obsazen ani do vedlejší role přítele, sluhy nebo starého otce, ba že mi dokonce nebude dopřáno ani to potěšení zemřít na pódiu probodnut kordem soka, urazil jsem se a přesedl si do hlediště. Dva nově utvořené páry mi sice nabízely pěkné místo kulisáka, ovšem já jsem byl neoblomný.
Vrcholná scéna kusu se odehrála v poslední den našeho pobytu. Mým někdejším přátelům zazvonil budík. Chvilku si cosi špitali a z jejich konverzace jsem pochopil, že vstávat ještě není zapotřebí. Jeden natáhl budík znovu a druhý se vykradl ven. To mi už bylo řádně podezřelé, ležel jsem však dál otočený čelem ke stěně a snažil se usnout. Za okamžik se dveře opět otevřely a kdosi vklouzl na scénu. Podle tichého "ahoj" jsem poznal, že je to mladá herečka odvedle.
Ležel jsem zády k pódiu a pomalu mi v hlavě docházelo, do jaké šlamastyky jsem se dostal. Pár za mnou se věnoval obvyklým milostným důvěrnostem a podle zvuků, které přitom vydával, se akt zdál nevyhnutelný. Čekal jsem dál a modlil se, abych měl jenom bujnou fantazii; přece jenom, byl den odjezdu a dívky bydlely na druhé straně republiky. Nebylo vyloučeno, že chlapci vezmou rozum do hrsti a vystříhají se všech nepředložeností.
"Ty jsi moje sluníčko a já ti sundám tričko," pravil milovník v reakci na mé plané naděje. Kdybych měl rajče, hned bych jej hodil na jeviště. Taková laciná replika a kulhavý rytmus! Chápu, že v pavouky prolezlém a uklizečkou dosud nenavštíveném pokoji horské chaty nelze čekat žádného Shakespeara, ale když už se s takovou vervou pustili do pohybového ztvárnění role, ocenil bych, kdyby věnovali stejnou pozornost i dialogům. Tričko nicméně vzápětí přistálo na mé peřině a já tušil, že prkna, která znamenají svět, se rozpalují doběla.
Cítil jsem se mezi mlýnskými kameny tohoto paradoxu nemilosrdně drcen. Přerušit nadějně se rozvíjející akt a připravit mladé milence o krásný zážitek (a sebe o možnost všechno jaksepatří zachytit), navíc pak čelit jejich nepochybně se dostavivšímu hněvu? Nebo spolykat všechny mravní výtky a vzít celý incident jako revanš shora - když už mám smůlu já sám, můžu se aspoň dívat? Po dlouhém boji jsem se rozhodl nezasahovat a ponechat přírodě volný průběh. Koneckonců, kdo jsem já, abych se stavěl proti režisérskému záměru?
Právě když jsem podle zvuků soudil, že se kus blíží ke svému naturalistickému vyvrcholení, zazvonil budík znovu. Leknutím jsem sebou trhnul tak, že již nebylo možno dále předstírat spánek. Opona se zavřela a bylo jasné, že finále mi uniklo; zbývalo jen pokud možno decentně opustit místnost a dát mladé nezbednici prostor, aby si zachovala alespoň zbytky důstojnosti. Vstal jsem tedy a rychle vyběhl ven s tvrzením, že se musím jít podívat pravdě do očí. Po čtvrthodině jsem poděkoval toaletě za její laskavý azyl a vrátil se do pokoje. Milovník seděl sám na lůžku a z jeho pohledu jsem poznal, že mému hereckému výkonu skutečně uvěřil - ničeho zvláštního jsem si nevšiml a nic jsem neslyšel.
Vyvodil jsem z tohoto zážitku jednoduché ponaučení - nebýt sobecký a vždycky myslet na diváka! Nikdy nevíte, kdo se dívá.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama