Nemusí pršet, jen když kape

6. listopadu 2015 v 8:48
Byl jednou jeden kněz, který se jmenoval Jakobynic. Snažil se žít počestně a nehřešit, ale vůbec se mu to nedařilo. Když měl držet půst, chodil uzobávat chleba a říkal si, že když si bude brát jenom malé kousky, Bůh to neuvidí. Když to přehnal s mešním vínem a zpíval o půlnoci v kostele sprosté písničky, uklidňoval se druhý den tím, že Bůh má veselé lidi rád. A když ho přistihli, jak se zálibně prohlíží v zrcadle, prohlásil, že ho Bůh jistě nestvořil takhle krásného pro nic za nic. Zkrátka a dobře, Jakobynic se snažil, ale měl tolik chyb, že to vypadalo, jako by se nesnažil vůbec.
I stalo se, že jednou při procházce v lese potkal žábu. A že nebyl hloupý, hned poznal, že to není žába ledajaká - na hlavě měla zlatou korunku a tvářila se vážně. Jelikož církev byla v těch dobách nositelkou vzdělanosti, uměl Jakobynic číst. Kromě Bible měl nejraději knížky pohádek, a tak věděl, co a jak - než se žába stačila vzpamatovat, kněz ji políbil. Čekal a čekal, ale nic se nedělo.
"Děkuji ti, ctihodný muži," povídá nakonec zvíře, "ale vysvobodit mě je trochu složitější."
"Co naplat," řekl Jakobynic a v duchu si pomyslel, že když je princezna zakletá takhle důkladně, bude jistě tuze spanilá. "Jen mi vyjev, co jest potřeba udělati."
"Chyť se rukama za uši, vyplázni jazyk, poskakuj a otáčej se u toho dokola," odvětila žába.
Jakobynic se tomu podivil; udělal ovšem, co mu zvíře nakázalo. Žába se na to chvíli dívala a pak se začala tak smát, až jí z velkých očí vytryskly slzy.
Kněz se zarazil, ukrutně se zamračil a křičel:
"Ty tvore bídný, ze služebníka božího si budeš tropiti žerty? Střez se, aby tě nestihl Jeho hněv!"
"Nuže dobrá, dobrá, jen se tolik nečerti," povídá žába. "Za ty roky kletby si snad nějaké to rozptýlení zasloužím. Ale poslyš, ctihodný muži, jak mě vysvobodíš."
Jakobynic se k žábě sehnul blíž a pozorně poslouchal.
"Abych znovu nabyl lidské podoby, musí se pro mě někdo obětovat," řeklo zvíře. "Někdo pro mě musí strádat. Jsi z řádu církevního, jistě bys svedl například tři dny a tři noci oka nezamhouřit a strávit je pohroužen v modlitbách."
"Mé srdce jest připraveno ti pomoci, žábo rozmilá," odvětil Jakobynic, "avšak jest známo, že bdíti tak dlouho není zdrávo. Bůh mě stvořil krásného; jistě by si nepřál, abych tuto svou krásu předlouhým bděním zmařil."
"A co pomoc bližním?" podivila se žába. "To ti nic neříká?"
"Tak jako svět není nekonečný, tak i věci lidské mají své meze," odpověděl kněz šalamounsky. "Kdybych mohl vykonati nějaký jiný, vhodnější čin, udělal bych ho hned a bez rozmýšlení."
"Ctihodný muži, jistě jsi uhodl, že jsem z královského rodu," zakoulela žába očima. "Můžu se ti odměnit tak, že se ti o tom ani nesnilo."
Jakobynic si představoval, jaké by to bylo, kdyby s ním na faře bydlela princezna. A jak jeho fantazie bloudila dál a dál, křížek, který nosil kolem krku, ho začal ukrutně pálit. Kněz to pochopil jako boží znamení; s princeznou po boku by zřejmě musel opustit stav církevní a najít si jinou práci. To ho zarmoutilo, neboť měl sice spoustu chyb, ale o své ovečky se staral moc rád a nechtěl je nechat bez pastýře.
"Žábo, jest to přetěžká věc," pravil nakonec. "Nevím, co si počíti."
Zvíře už začínalo být zoufalé.
"Tak se na to podívej z jiné strany, ctihodný muži," povídá žába. "Jak často chodíš v noci tajně do farní spíže?"
Jakobynic to uvážil a naznal, že se tam občas zatoulá. Nahlas neřekl nic, ale žába mu to poznala na očích.
"Kdybys bděl, mohl bys ve dne i v noci sníst, co hrdlo ráčí. Noci jsou v našem kraji dlouhé, získal bys přinejmenším dvě pozdní večeře a jednou brzkou snídani navíc."
Kněz se začal nadšeně usmívat a žába viděla, že se jí ho podařilo přesvědčit. A jak se domluvili, tak taky udělali.
"Činím tak jenom z lásky k tomu ubohému tvoru," dušoval se Jakobynic, zatímco bílil spíž. Tři dny a tři noci nepřetržitých hodů ho řádně zmohly, přesto však, když uplynul stanovený čas, sebral poslední zbytky sil a šel si do lesa pro svou princeznu. Ale běda - místo princezny tam stojí starý a prošedivělý král.
"To jest ďáblovo mámení, to jsou čertovské kousky," začal křičet Jakobynic.
"Čekal jsi někoho jiného?" zeptal se ho král.
"Myslel jsem, že budeš mladší a hezčí," svěřil se mu kněz.
"Inu, mladík už vskutku nejsme," zasmál se panovník, "ale náš slib pořád platí. Královsky se ti odměníme. Odedneška bude tvoje farní spíž každý den zásobena těmi nejvybranějšími delikatesami z celého známého světa."
Jakobynic se nad tím zamyslel a shledal, že to vlastně nedopadlo nejhůř. Mohl se dál starat o svoje ovečky, a přitom si jíst jako král. Byl sice zklamaný, protože už si maloval, jak se s princeznou vezmou, ale věděl, že nemusí pršet, jen když kape.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama