Prosinec 2015

Kam s ním

30. prosince 2015 v 21:31
Rozhodl jsem se nadělit si k jednadvacátým narozeninám netradiční dárek - svou první sexuální zkušenost. Jelikož jsem zrovna disponoval pouze dvojcifernou částkou, viděl jsem jen jeden způsob, jak bych toho mohl dosáhnout. Koupil jsem nejlevnější víno, které bylo na skladě, a pozval pod svůdně průhlednou záminkou soukromého literárního semináře Magdu, mladou studentku žurnalistiky.
Zezačátku šlo všechno dobře. Během první sklenky jsem očima nenápadně uhýbal na svou jedinou literární trofej, malou keramickou sošku z jedné zcela bezvýznamné soutěže, a velmi skromně jsem s velkou dávkou sebezapření líčil, kteří slavní básníci mi k ní gratulovali. Když jsem viděl, že psaným slovem se dál nedostanu, nalil jsem Magdě znovu a rafinovaně přechýlil rozhovor na pole osobních poklesků. Netřeba snad zdůrazňovat, že když chci, jsem pokleslý až hrůza. Zjistil jsem totiž, že zvrhlíci s velkou potřebou se napravit (samozřejmě s něčí obětavou pomocí) jsou v kurzu.
Víno ovšem pomalu mizelo a já nevěděl, jak bych měl postupovat dál. Jediným vodítkem mi byla kniha Čím se lišíme, kde však kritickou pasáž autoři bez uzardění přeskočili. Z této "bible moderního dítěte" jsem se dozvěděl jen to, že rodina Nováků chodí všude bez šatů a v koupelně po sobě stříká vodou, po čemž mívají maminka s tatínkem podivné stavy.
Během mých tichých úvah a Magdina nadšeného žblebtání o její vzrušující práci (které mě v aktuálním rozpoložení nikterak nevzrušovalo) se láhev vyprázdnila docela. Pochopil jsem, že je třeba sáhnout k poslední zbrani. Napsal jsem o radu své vysoce nemravné sestře:
Víno je v tahu a pořád sedíme metr od sebe, co mám dělat?
Odpověď přišla vzápětí:
Improvizuj!
Otestoval jsem terén zkušebním manévrem s náušnicí, ale za ucho jsem se nedostal. Zvažoval jsem tah s náhrdelníkem, ovšem v duchu rčení "přílišné ambice jsou zhoubou úspěchu" jsem se neodvážil zaútočit na tak strategicky významné místo a ponechal jsem dekolt svému osudu. Rafinovaná masáž nohou pak odhalila mnohé, Magdu však nikoliv.
Znuděna mými lacinými triky se rozhodla odejít. Chabě jsem nabídl doprovod domů - kupodivu přijala! Pochopil jsem, že ještě není vše ztraceno. Pečlivě jsem si uložil do hlavy, že jedna láhev vína je rozhodně málo, a vyrazili jsme.
Po cestě začalo pršet. Ani jeden z nás neměl deštník, za což jsem se proklínal, poněvadž v tulení pod deštníkem jsem přeborník. Přitažlivost Magdy se však jejím zmoknutím k mému velkému překvapení rapidně zvýšila. Přestal jsem litovat všeho a přemýšlel, jestli bych se třeba nemohl vetřít k ní domů pod záminkou schnutí. Mohl!
Cítil jsem, že mi dnes štěstěna přeje. Magdina spolubydlící, žurnalistka Bára, měla totiž v zásobě dvě zcela nové a nenačaté lahve. Poděkoval jsem Bohu (ačkoliv jsem nevěřící) a ještě jednou napsal sestře:
Trochu se to vymklo, jsou tady dvě, co mám dělat?
Sestra opět nezklamala:
Riskni to!
Jelikož napoprvé málokdy něco udělám dobře, zalekl jsem se takové výzvy a po hodince schnutí jsem chtěl odejít. Již značně opojeny alkoholem mi však dívky vysvětlily, že se samy doma bojí. Jako správný gentleman jsem tedy navzdory svému přesvědčení musel setrvat až do rána. Bylo rozhodnuto.
Celou noc jsem spílal autorům knihy Čím se lišíme, poněvadž se brzy ukázalo, že ani manévry v horizontální poloze nebyly popsány v úplnosti. Zatímco mě byl správný počet, částice s opačným nábojem byly přítomny dvakrát (někdy i čtyřikrát). Akt se tak nesl v duchu nerudovské otázky "Kam s ním?" a ani k ránu jsem stále neznal odpověď. Navíc je jedna normální postel pro tři lidi prostě málo. Na druhou stranu jsem byl za krátké chvilky odpočinku na zemi docela rád.
Pod tíhou dojmů z tohoto nevšedního zážitku jsem učinil následující závěr: příště musím akci lépe řídit. Jedna dívka, dvě láhve!


Moudrost modřínu

27. prosince 2015 v 9:37
než člověk svět si podmanil
než nahlédl do jeho krás
v těch dobách dávno minulých
kdy stromy kácel jenom čas

tam v tichých hvozdech hlubokých
vypukly první rozbroje
každý les, každý malý háj
hned šikoval se do boje

strom totiž, když se narodí
když ze semínka vyklíčí
si musí vybrat z rodů dvou
zda listí, nebo jehličí

čarovné stromy listnaté
nemají vždy svou ozdobu
rok co rok kabát převléknou
rok co rok změní podobu

podzimní čas vše listoví
požehná barvou plamennou
pak přijde zima - vzpomínka
na radost v tichu ztracenou

však ani bílé čepice
ty hrdé kmeny neztenčí
a jaro mocné koruny
zas novým listím ověnčí

to borovice, jedle, smrk
jehličí nikdy neztrácí
s ním rodí se, s ním rozkvétá
s ním do země se navrací

strach budí každé neznámo
a cizí je vždy vinen vším
tak stromy, pro tu odlišnost
začaly s temným běsněním

životem nebyl nikdo jist
zlo v srdcích, v myslích vzklíčilo
kde mohly, tam si škodily
až lesů málem nebylo

pak ovšem listy nalezly
zvláštní strom zvyků tajemných
nepřítel, nad vši pochybnost
a přece byl i jedním z nich

toť modřín, bratr stromů všech
modravé má i jehličky
na zimu je však setřese
na mráz jde holý celičký

a že znal jejich obavy
oběma stranám rozuměl
tak listnáčům i jehličkám
velikou pravdu pověděl

"vždyť máte stejné kořeny
vzešly jste z dávných pralesů
stejně jste spjatí se zemí
stejně se pnete k nebesům"

a stromy náhle poznaly
co všechno mají společné
že mír je vždy tou lepší z cest
že rozepře jsou zbytečné

a tak je modřín od těch dob
pro všechny stromy hrdina
a každý les a každý háj
je jedna velká rodina


Recenze na Moudré z nebe

20. prosince 2015 v 19:49
Roztrhl se pytel s recenzemi na Moudré z nebe, první dvě najdete tady:
http://lili-darknight.blogspot.sk/2015/11/dennik-z-detstva.html: "A komu by som knihu odporučila? Rozhodne každému, kto by na chvíľu chcel vypnúť a aspoň v čítaní sa vrátiť do čias, keď nás naozaj trápilo len to, že vonku prší alebo že niekto nevie hrať vybíjanú."
https://www.youtube.com/watch?v=Y2xlBjfnM-U: "Chvílemi jsem měla problém se chytnout, ale vždycky jsem se nakopla."


Tišnovské děti

18. prosince 2015 v 20:19
Tišnovské děti si napsaly knihu a daly mi jeden výtisk. Vybírám to nejlepší:
"Dohromady jich bylo sedm a ti byli bratrové a sestry. Šli do světa, aby si splnili své přání. Všech sedm."
"Šnečice Anetka (...) si přála (...) lak na nehty, kaluž, svůj domov a svobodu. Na cestě potkala pokácený les naložený na kolečkách, kaluže a hřeben."
"Šnek utekl pryč rychlostí 1,5 km v hodině. Potom si vylezl na sedadlo, tam se vplazil do koše a tam našel samou dobrou lahůdku. Byly tam starý kousky masa, salátů a on jedl a jedl. Pak se vyplazil a jeho ulita měřila 15 cm."

Autorské čtení v Tišnově

17. prosince 2015 v 13:45
Ani jsem vás nestihl pozvat na zítřejší autorské čtení - knihovna Tišnov, 17:00. Tedy za předpokladu, že přežiju ranní návštěvu v tišnovské komunitní škole. Děti se na mě prý těší. Je to jednostranný cit.

Jak jsem bydlel s Olejem

16. prosince 2015 v 14:12
Za svůj pobyt ve Španělsku jsem potkal spoustu lidí - někteří byli vcelku obyčejní, jiní něčím vyčnívali, a ještě další byli zcela unikátní. Setkal jsem se i s několika osobami, které byly hodny vlastního fejetonu. A když už jsem jeden z nich věnoval Isabel, musím ctěnému čtenáři povědět i o Miguelovi.
Miguel, jemuž ostatní za jeho zády přezdívali Aceite, tedy "olej", byl nezaměstnaný mladík těsně po dvacítce. Osud to bohužel zařídil tak, že s námi sdílel byt. Nejprve jsem nechápal, proč mu ostatní říkají tak ošklivě, záhy jsem však pochopil - Miguel jedl stále dokola tuňáka s těstovinami a kečupem a olej z rybích konzerv byl doslova všude. Nebylo třeba žádného zvláštního nadání, aby člověk vystopoval, kudy se Aceite s jídlem pohyboval - skvrna od kečupu na lednici, velká louže od oleje na kuchyňské lince, kus tuňáka na podlaze. Skoro jako v pohádce o Jeníčkovi s Mařenkou. V tomto případě však příběh neměl šťastný konec - vyznačená trasa končila u pohovky, pod kterou Miguel sypal popel z cigaret a která byla olejem promáčena tak důkladně, že se na ni mohli posadit jen zdatní plavci.
Ani v dalších aspektech našeho soužití Aceite nijak zvlášť nevynikal. Díky hodinám stráveným u fotbalových zápasů znal všechny taje dálkového ovládání, ale některé jednodušší technologické vymoženosti, jako například dřez, popelník či záchodová štětka, byly zjevně mimo jeho mentální možnosti. Nedlouho poté, co jsem se přistěhoval, si Olej všiml, že společné prostory blokuje jenom odpoledne a večer (zrána totiž fotbal nedávali) - vzniklou situaci jednoduše napravil nákupem herní konzole, se kterou se ryk fanoušků kopané rozléhal bytem i v dopoledních hodinách.
Jelikož jsem nezdravě orientován na tělesnou váhu, nemohl jsem si nevšimnout, že Miguel vypadá i přes nadstandardní porce tuňáka značně podvyživeně. Ostatní sice mínili, že to je hlavně jeho vášnivým kouřením všeho, co se dá zapálit, já jsem se však rozhodl dietu podle Oleje vyzkoušet. Dlužno přiznat, že po pěti dnech jsem se musel vzdát a výsledky byly fatální - přibral jsem dvě deka a na tuňáka se od té doby nemůžu ani podívat.
Brzy mi začalo vrtat hlavou, z čeho vlastně Miguel žije. Podle jeho vlastních slov mu rodiče nijak nepomáhali a jako nezaměstnaný, který nikdy nepracoval, nedostával od státu podporu. Přesto nikdy o peníze neprojevil žádnou starost a nezdálo se, že by se mu jich nedostávalo. Dlouho jsem této záhadě nemohl přijít na kloub, až jsem si všiml, že Aceite odchází z bytu každou noc těsně před půlnocí a vždycky s sebou nese plechovku kakaa, kterou si po návratu pokaždé schová u sebe v pokoji. Bylo to tedy jasné - Olej prodával drogy.
Abych byl spravedlivý, je třeba říci, že v jedné věci Aceite skutečně exceloval - španělské machismo, tedy víru v nadřazenost mužů a automatické posluhování žen, dovedl k dokonalosti. Zatímco on jako nezaměstnaný mladík bez maturity a bez valných vyhlídek sledoval v televizi fotbalové utkání, jeho vysokou školu studující přítelkyně za něj uklízela v našem bytě, kam chodila jen na návštěvu. Netřeba snad dodávat, že rovněž prala jeho prádlo a umývala jeho nádobí. Ačkoliv obecně nemám feministky příliš v lásce, domnívám se, že ve Španělsku je jich skutečně zapotřebí.
Po čtyřech měsících utrpení a pěti spolubydlících, kteří se kvůli Miguelovi odstěhovali, se konečně začalo blýskat na lepší časy - Olej si našel práci. Nechtěl nám prozradit detaily, jen řekl, že bude hlídat děti. Ačkoliv jsme nechápali, jak může někdo Miguelovi svěřit své potomky, uspořádali jsme na bytě malou oslavu; ukázalo se však, že veselí bylo poněkud předčasné. Po třech dnech hlídal Aceite už jen jedno dítě a po týdnu o toto zaměstnání z neznámých důvodů přišel (je možné, že počet dětí klesl na nulu). A tak se Olej opět zabydlel na pohovce, na které už zřejmě i dožije.


Čti si! – tu máš Němcovou!

8. prosince 2015 v 10:43
Školství je obor, kde je jakýkoliv pokrok pomalý a váhavý. Na jedné straně se není co divit, svět kolem nás se rychle mění a je těžké odhadnout, jaké dovednosti a schopnosti budou naše děti potřebovat; spolehnout se na to, co fungovalo dřív, je do jisté míry logické a opodstatněné. Zároveň je ovšem s podivem, že neměníme ani ty modely, které jsou zcela nepochybně zastaralé a očividně selhávají - jistě můžeme polemizovat například u dějepisu nebo u biologie, u českého jazyka je to však jasné.
V gramatice se například zbytečně zaměřujeme na věci, které si žáci stejně nemohou zapamatovat a budou si je muset tak jako tak najít - myslím třeba různé delší zeměpisné názvy nebo situace typu kúra a kůra. Jsou to věci, na něž v běžném písemném projevu nenarážíme nijak často. Čas strávený s těmito jevy by přitom mohl být daleko lépe využit tam, kde je to bezesporu potřeba - i a y, s a z nebo čárky v souvětích.
Nešťastně je pojatá i výuka slohu. Větší slohové práce se píšou jen jednou nebo dvakrát za pololetí, což je naprosto nedostatečné, a aby toho nebylo málo, na výběr bývají podobně absurdní žánry jako líčení. Kolik žáků bude v budoucnu psát subjektivně zabarvený básnický popis? A kolik jich bude psát e-mail? A přesto se tak nějak předpokládá, že po maturitě by se člověk měl být schopen vyjádřit písmem i slovem; jak vidíme v různých internetových diskuzích, rozhodně tomu tak není.
Nejhůř je na tom ovšem literatura. Zde je špatně samotná koncepce - proč se proboha žáci mají zpaměti učit obsahy literárních děl, která nikdy nečetli? Knihu přece nečtu proto, abych si potom někde zjistil, o čem byla nebo jak měla vyznít - to z textu získávám sám. Čtení je dialog mezi autorem a čtenářem, nemá tam být někdo třetí, kdo vysvětluje a opravuje, v horším případě přímo nařizuje. Nerozvíjíme schopnost samostatného úsudku a prožitku a vnucujeme jakýsi obecně platný názor nebo pohled na věc. Ba co hůř, děti tímto způsobem od čtení odrazujeme - kdo by dobrovolně četl knihu, u níž ví, jak dopadne, co si o ní myslet, jak co pochopit? To spolehlivě zničí veškerý požitek, který bychom ze čtení mohli mít. A navrch kromě srozumitelných a pochopitelných autorů, jako je například Čapek nebo Erben, vybíráme i ty, kterým se vyhne i leckterý dospělý - krásný jazyk Jiráska nebo Němcové žák základní školy opravdu neocení a čtení se mu jenom zprotiví.
Sečteno a podtrženo, vychováváme děti, které špatně píšou a nerady čtou. Není čas něco změnit?


Městská hromadná poprava

3. prosince 2015 v 10:33
Ve Španělsku si člověk nemůže být nikdy ničím jist. Psané slovo nemá žádnou váhu, všechno se děje náhodně a ve velkém zmatku. Nejlepším příkladem tohoto všeprostupujícího chaosu jsou španělské autobusy.
Našinec je zvyklý, že autobusový jízdní řád je přehledný a obsahuje seznam zastávek a časy odjezdů. Nic takového bohužel ve Španělsku nemají. Když člověk neví, jak daná zastávka vypadá, nemá šanci vystoupit správně - v Alicante totiž jízdní řády obsahují pouze některé zastávky, přičemž nikde není uvedeno, kolikátá v pořadí ta která zastávka je, či zda je natolik významná, aby byla do jízdního řádu zahrnuta. Časy odjezdů pak chybí úplně - cesta autobusem na méně vytížených trasách je většinou sázkou do loterie a důrazně se doporučuje vzít si s sebou něco na čtení, poněvadž není jisté kdy, popřípadě zda vůbec, něco přijede.
Autobusové linky v Alicante mají rovněž zvláštní značení - ke klasickému číslu se někdy přidává i písmeno. Místní mě varovali, abych do autobusů s písmeny nikdy nenastupoval; jednou jsem se však přehlédl a místo vozu číslo 24 použil 24L. Záměny jsem si hned všiml, ale spolucestující mne ujistili, že autobusy stejných čísel mají jiné trasy, ovšem shodné konečné. Nebylo tomu tak. Ve skutečnosti mne autobus 24L vyhlídkovou trasou zavezl do jedné z blízkých vesniček (zhruba dvacet kilometrů od slibované destinace) a já celou cestu přemýšlel, jestli "L" v jeho názvu znamená largo ("dlouhý"), lento ("pomalý") nebo locura ("bláznivina").
S autobusy se ve Španělsku vůbec dějí zvláštní věci. Jednou například uprostřed nejparnějšího odpoledne přijel autobus, který měl na okénkách námrazu. Jindy se řidič uprostřed trasy rozhodl, že už s námi dál nepojede, a všichni si museli vystoupit. Nesmíme zapomenout ani na pověstný alicantský autobus "Tombola", který je určen turistům - v souladu se svým názvem jezdí ve zcela náhodné časy na zcela náhodná místa.
I ona klidná linka číslo 24, jíž jsem jezdil do školy, se mi časem znechutila. První měsíc šlo všechno dobře, ovšem pak s námi začala cestovat señora loca (alias "šílená paní"). Pokaždé křičela na americké studenty, aby se posunuli dozadu, protože blokovali střed autobusu a ostatní byli kvůli nim namačkaní v první půli vozidla (do španělských autobusů lze nastupovat pouze předními dveřmi, je tedy potřeba se po nástupu posunout co nejvíc dozadu). Na obranu studentů je třeba říci, že zjevně nerozuměli španělsky. Señora loca však situaci řešila po svém a vždycky je zbila kabelkou. Když se jich řidič zastal, což se stalo zhruba v polovině případů, pustila se i do něj - jelikož se musel bránit a nemohl řídit, přijeli jsme v takové dny pozdě. Situace se opakovala asi osmkrát; čekal jsem, že zuřivé paní zakážou vstup do autobusu, což se ovšem nestalo. A když jsem nakonec americké studenty bránil sám a nabídl se, že budu tlumočit, vyzkoušel jsem si na vlastní kůži, že taška bláznivé paní je skutečně mocná zbraň.
A tak jsem si po zralé úvaze koupil kolo. Nepřijíždím už do školy pozdě a dělám něco pro zdraví.