Městská hromadná poprava

3. prosince 2015 v 10:33
Ve Španělsku si člověk nemůže být nikdy ničím jist. Psané slovo nemá žádnou váhu, všechno se děje náhodně a ve velkém zmatku. Nejlepším příkladem tohoto všeprostupujícího chaosu jsou španělské autobusy.
Našinec je zvyklý, že autobusový jízdní řád je přehledný a obsahuje seznam zastávek a časy odjezdů. Nic takového bohužel ve Španělsku nemají. Když člověk neví, jak daná zastávka vypadá, nemá šanci vystoupit správně - v Alicante totiž jízdní řády obsahují pouze některé zastávky, přičemž nikde není uvedeno, kolikátá v pořadí ta která zastávka je, či zda je natolik významná, aby byla do jízdního řádu zahrnuta. Časy odjezdů pak chybí úplně - cesta autobusem na méně vytížených trasách je většinou sázkou do loterie a důrazně se doporučuje vzít si s sebou něco na čtení, poněvadž není jisté kdy, popřípadě zda vůbec, něco přijede.
Autobusové linky v Alicante mají rovněž zvláštní značení - ke klasickému číslu se někdy přidává i písmeno. Místní mě varovali, abych do autobusů s písmeny nikdy nenastupoval; jednou jsem se však přehlédl a místo vozu číslo 24 použil 24L. Záměny jsem si hned všiml, ale spolucestující mne ujistili, že autobusy stejných čísel mají jiné trasy, ovšem shodné konečné. Nebylo tomu tak. Ve skutečnosti mne autobus 24L vyhlídkovou trasou zavezl do jedné z blízkých vesniček (zhruba dvacet kilometrů od slibované destinace) a já celou cestu přemýšlel, jestli "L" v jeho názvu znamená largo ("dlouhý"), lento ("pomalý") nebo locura ("bláznivina").
S autobusy se ve Španělsku vůbec dějí zvláštní věci. Jednou například uprostřed nejparnějšího odpoledne přijel autobus, který měl na okénkách námrazu. Jindy se řidič uprostřed trasy rozhodl, že už s námi dál nepojede, a všichni si museli vystoupit. Nesmíme zapomenout ani na pověstný alicantský autobus "Tombola", který je určen turistům - v souladu se svým názvem jezdí ve zcela náhodné časy na zcela náhodná místa.
I ona klidná linka číslo 24, jíž jsem jezdil do školy, se mi časem znechutila. První měsíc šlo všechno dobře, ovšem pak s námi začala cestovat señora loca (alias "šílená paní"). Pokaždé křičela na americké studenty, aby se posunuli dozadu, protože blokovali střed autobusu a ostatní byli kvůli nim namačkaní v první půli vozidla (do španělských autobusů lze nastupovat pouze předními dveřmi, je tedy potřeba se po nástupu posunout co nejvíc dozadu). Na obranu studentů je třeba říci, že zjevně nerozuměli španělsky. Señora loca však situaci řešila po svém a vždycky je zbila kabelkou. Když se jich řidič zastal, což se stalo zhruba v polovině případů, pustila se i do něj - jelikož se musel bránit a nemohl řídit, přijeli jsme v takové dny pozdě. Situace se opakovala asi osmkrát; čekal jsem, že zuřivé paní zakážou vstup do autobusu, což se ovšem nestalo. A když jsem nakonec americké studenty bránil sám a nabídl se, že budu tlumočit, vyzkoušel jsem si na vlastní kůži, že taška bláznivé paní je skutečně mocná zbraň.
A tak jsem si po zralé úvaze koupil kolo. Nepřijíždím už do školy pozdě a dělám něco pro zdraví.

 


Komentáře

1 A. A. | Web | 11. prosince 2015 v 19:14 | Reagovat

Od této chvíle si přestávám stěžovat na věčně nefungující Skånetrafiken, zjevně může být hůř! Ale musí se nechat, že i v jinak organizovaném Švédsku jsem několikrát  narazila na autobusovou zastávku s odjezdovými údaji pouze v jednom směru, případně linka vynechávala několik hodin úplně. Pokud jede člověk na opačnou stranu, o těchto skutečnostech neví a je zrovna patnáct pod nulou, stává se z toho nezapomenutelný zážitek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama