Leden 2016

Jak vydat svou první knihu

31. ledna 2016 v 22:55
Server VímVíc bude co nevidět spouštět můj kurz Jak vydat svou první knihu v nové podobě, proto přidávám malou ukázku toho, co se v kurzu dozvíte.
Co by se mělo dít mezi podpisem smlouvy a vydáním knihy? Záleží to do značné míry na nakladatelství a na tom, jak poctivě k tomu přistupují, ale v ideálním případě by to měla být spolupráce s redaktorem, kontrola korektur, kontrola sazečských listů a kontrola prvního výtisku. Pojďme to rozebrat krok za krokem.
V ideálním případě vám bude přidělen redaktor (někde mu říkají lektor, výjimečně i editor, ale název funkce je nepodstatný). Ten si knihu pozorně přečte a navrhne vám různé změny - často se jedná o někoho, kdo sám nepíše, ale dokáže vyhmátnout podstatu, všímá si, co je navíc, co je neobratné, kde text ztrácí spád a podobně. Nikdo vás nebude nutit na jeho návrhy přistoupit, ovšem pokud se jedná o člověka na svém místě, většina úprav textu pravděpodobně opravdu pomůže.
Jakmile jste s textem hotoví, jde kniha na korekturu; dříve se dělaly tři, dnes bohužel můžeme být rádi za jednu. Způsob, jakým vám opravený text předají, se liší podle nakladatelství, měli byste však opět mít možnost veškeré změny zkontrolovat (a případně odmítnout) - například u čárek může autor kvůli stylistice záměrně porušovat gramatická pravidla, takže se tam nelze řídit jen názorem korektora.
Poté jde text do sazby. Měli byste knihu dostat buď elektronicky ve formátu .pdf, nebo na sazečských listech (listy A4, na kterých bude kniha tak, jak bude potom v menším formátu vysázená - v podstatě to vypadá podobně, jako kdyby ji vzali a oskenovali). Z tohoto si můžete udělat dobrou představu, jak bude kniha ve výsledku vypadat, zkontrolovat například obrázky, seznamy, názvy kapitol a další věci, které se při sazbě mohou nějak "rozhodit". Ze zkušenosti doporučuji požádat o obsah, a to zvláště v případě, že v knize ještě není, ale ve výsledku tam bude - dělá se tam hodně chyb a je to zbytečné.
Posledním krokem by měla být kontrola prvního výtisku, který vám nakladatelství pošle, abyste se mohli na všechno ještě jednou podívat a zkontrolovali, že je skutečně všechno tak, jak má být.
Ještě jednou tedy zvu na videokurz Jak vydat svou první knihu.


Dětské říkadlo

29. ledna 2016 v 12:53
Nataša

Kamaše naší Nataši
tuze nesluší,
kdejakou módní kreaci
zcela naruší,

šiju si, šiju šev na míru,
i když jsem se šitím na štíru.

Z kamaší naší Nataše
krása nečiší,
vytváří na ní většinou
smutné zátiší,

šiju si, šiju šev na míru,
i když jsem se šitím na štíru.

Kamaše naší Nataše
letí do koše,
Nataša příště raděj dá
přednost punčoše,

šiju si, šiju šev na míru,
i když jsem se šitím na štíru.


Čtvrteční impropředstavení

26. ledna 2016 v 12:10
Pokud budete mít čas a chuť, zastavte se ve čtvrtek na naše impropředstavení: https://www.facebook.com/events/1662404450714669/. Zvláště vhodné pro ty, kteří jinak do divadla moc nechodí! Zn.: sako není potřeba.

Jak se přírodovědci spletli

22. ledna 2016 v 18:52
Byl jednou jeden spolek přírodovědců, a jak už to v takových spolcích bývá, hodně se schůzovalo a hodně se debatovalo a občas, když to opravdu jinak nešlo, se i něco udělalo. Člověk by si řekl, že takoví přírodovědci budou pořád někde v přírodě, že budou chodit lesem a lézt po horách, jenže pánové v tomhle spolku si řekli, že už za ně celý svět prochodil někdo jiný a že už znají všechna zvířata i všechny rostliny a že to nemají zapotřebí, někde se trmácet. A tak hlavně pěkně v teplíčku a v pohodlí schůzovali a debatovali.
Nejmladším členem toho spolku byl Michal, ale toho samozřejmě nikdo neposlouchal - tak už to prostě chodí, že když je někdo někde nejmladší, tak se na něj nedá, protože ještě nemůže nic vědět. Ten Michal tvrdil, že bychom se do záležitostí přírody neměli míchat, protože to vždycky dopadá špatně; s tím ovšem ostatní nesouhlasili. Byli si jistí, že když dokážou zvířata rozdělit do různých kmenů a řádů a čeledí a kdovíčeho ještě a že když mají přesně vyzkoumáno, co kam patří, nemůžou udělat chybu.
Když proto spolek oslavil sto let od svého založení, přírodovědci se rozhodli, že trochu poradí obyčejným lidem, aby se jim žilo lépe. Začali s místním farmářem, který měl pár krav a každý den je posílal na pastvu na nedalekou louku. Michal své kolegy přesvědčoval, že to zřejmě krávám takhle vyhovuje a že nikam jinam chodit nebudou, ostatní badatelé ovšem ze svých poznámek vyčetli, že jinde je tráva chutnější, a farmáři doporučili, aby dobytek posílal tam.
Jak asi tušíte, dopadlo to katastrofálně. Krávy si stěžovaly, že na ně na novém místě strašně fouká a že se tam nemohou v klidu napást, a že je navíc z dlouhé cesty bolí nohy, a ani ta údajně skvělá tráva že jim nijak zvlášť skvělá nepřipadá. Farmář se proto rozzlobil na přírodovědce, co mu to poradili za hloupost, ti se ale bránili, že je to chyba krav - jsou prý příliš hloupé, než aby změnu dokázaly docenit, což je sice politováníhodné, ovšem u skotu nijak výjimečné.
Po tomto nezdaru se spolek obrátil na místního chovatele psů a opatřil mu malinkého vlčka. Badatelé totiž byli přesvědčeni, že se dokáže včlenit do smečky a že se z něj stane krotké domácí zvíře, ačkoliv je Michal varoval, že je to nebezpečné a že divoká šelma domů nepatří. Přírodovědci ale vlka přesunuli z jedné tabulky do druhé, a tím to pro ně bylo vyřešeno.
Zpočátku šlo všechno dobře. Vlček vyl se smečkou na měsíc, vrtěl ocasem a běhal pro balónek, jak ovšem rostl, zjišťoval, že by se raději toulal po lese a že být celou dobu někde zavřený není nic pro něj. Chovatel psů viděl, že chřadne a skomírá a že s ním nic není, a tak ho nakonec pustil, aby chudák vlk samým steskem neumřel. Přírodovědci však svůj omyl nepřiznali ani v tomto případě - tvrdili, že vlk byl výjimečně nepřizpůsobivý a že jiné zvíře by si na změnu prostředí jistě zvyklo.
Členové spolku se na svém dalším setkání shodli, že jsou možná příliš ponořeni v knihách a málo chodí do přírody. Vydali se proto na noční pozorování ježků. Michal byl proti - kdyby prý ježci chtěli být pozorováni, neopouštěli by svá doupata v noci, kdy není nic vidět. Jak se ukázalo, měl pravdu. Ježci jsou stydliví a většinou raději utečou, přírodovědců však bylo tolik, že utéct nebylo kam - ježci se proto sbalili do klubíčka a popíchali všechny členy spolku tak, že si badatelé na nějaké noční pozorování propříště nechali zajít chuť.
Ale nebojte se, všechno nakonec dopadlo dobře. Přírodovědci pochopili, že Michal je z nich možná nejmladší, ovšem zároveň také nejmoudřejší, a že by na něj měli dát a do záležitostí přírody se nemíchat. A tak se Michal stal novým předsedou spolku a vedl ho tak, že už si na jeho členy nikdy žádné zvíře nestěžovalo. A jestli neumřel, tak ho vede dodnes.


Vzpomínka na mládí

17. ledna 2016 v 21:33
Někdy si říkám, že je škoda, že už nehraju v divadle... ale pak si vždycky vzpomenu, jak to ve skutečnosti vypadalo: http://www.zusveveri.cz/hlavni-stranka-multimedia?id=168. Zvlášť ta část kolem 1:50.

Moudré z nebe a klavír

16. ledna 2016 v 20:50
Tak jsem měl první hodinu klavíru, prej když chodím do tancování, tak mi klavír musí jít, ale moc mě to teda nebavilo, ta paní učitelka je taková divná a má strašně moc vlasů a vobčas vypadá, že spí vestoje, mamka říkala, že to je tím, že je to umělkyně a že voni jsou už takoví, no moc moudrej jsem z toho nebyl, ale jako úplně špatný to taky není, pořád jsme nacvičovali, jak správně položit ruku na ty klapky, paní učitelka furt vopakovala, že je to jako když držím jablíčko, ale já ho nikdy nedržím, mamka nám ho vždycky rozkrájí, tak mě to moc nebavilo a nerozuměl jsem tomu, ale pak byla přestávka a paní učitelka chvilku mluvila s mamkou, a to dost pomohlo, mamka jí asi řekla, že mě baví černý díry a mimozemšťani a tyhle věci, protože po přestávce se paní učitelka na jablíčko vykašlala a říkala, ať si představím, že moje ruka je lítající talíř, a to už mi šlo daleko líp, tak možná ta paní učitelka zas nebude tak špatná.
(z knihy Moudré z nebe)

Magazín VímVíc

13. ledna 2016 v 19:34
V magazínu VímVíc se mě jako jednoho z lektorů zeptali, co považuju za svůj největší úspěch: http://magazin.vimvic.cz/inspirace/nejvetsi-uspech/. Nejlepší ale byla odpověď pana Tejkla: "Jako probouzející se otec ještě nenarozeného potomka považuji přirozeně za svůj největší úspěch právě jeho." Nejsou u ještě nenarozeného potomka zásluhy otce minimální, ba téměř nulové?

Kurz Jak svou knihu vydat v nakladatelství

12. ledna 2016 v 20:16
Se serverem VímVíc jsme pro vás dokončili natáčení videokurzu Jak svou knihu vydat v nakladatelství. Najdete tam řadu užitečných informací, které vám pomohou, abyste vydali knihu a abyste s ní byli spokojení.

Dva epigramy

8. ledna 2016 v 17:57
(ženám k zamyšlení)
prý myslíme jen na sebe
muž nebýt sobec nemůže
však četly jste už, vážené
oslavnou báseň na muže?


(o zvukomalebných sourozencích)
když lingvisti maj trojčata
tak nevedou se boje
o jménech mají jasno hned
Ono, Mato a Poie


O literárním guru

4. ledna 2016 v 14:35
Mladí literáti to v dnešním světě nemají jednoduché. Nikdo je nezná, protože jim dosud žádné nakladatelství nic nevydalo. A žádné nakladatelství jim nic nevydá, protože je nikdo nezná. A nesmíme samozřejmě zapomínat ani na pochyby, které většina budoucích spisovatelů o svém díle má. Existuje však způsob, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat - najít si svého literárního guru.
Když jsem ještě smolil své první veršíky a předčítal je dívkám jiných chlapců, velmi jsem si přál někoho takového najít. Někoho, kdo by měl dlouholeté zkušenosti a byl ochoten se o ně podělit, někoho, s kým bych mohl o literatuře hovořit na úrovni, někoho, kdo by rozuměl mým autorským mukám, protože by je sám pravidelně prožíval. A především někoho, jehož názoru bych mohl věřit, protože tomu rozumí. Po usilovném hledání jsem nakonec svého guru našel. A nebyl to guru ledajaký, byl to duchovní vůdce se svým vlastním nakladatelstvím, jehož stránky hlásaly "Vítejte ve světě poezie, dobra a krásy!". A skutečně tomu tak bylo, nebo to tak alespoň zezačátku vypadalo. Vždyť není ta myšlenka opravdu dobrá a krásná, být ve spolku básníků, kteří ze společných prostředků vydávají knihy těm nejlepším ze svého středu? Nehonit se za ziskem, nehledět na ediční plány a dát šanci tomu, kdo si ji zaslouží?
Byl jsem okouzlen. Následoval jsem instrukce a velkému guru neprodleně poslal několik ukázek, přestože mi přišlo poněkud podezřelé, že napsal pouze pět knih žánru sci-fi, a jeho kvalifikace v oblasti poezie tak byla přinejmenším nejasná. Po jeho odpovědi, v níž vychválil mé epigramy až do nebe a sdělil mi, že tohle je básnická forma budoucnosti, jsem však viděl, že tomu opravdu rozumí, a neměl jsem již žádné pochybnosti.
A pak přišla první platba. Abych byl do nakladatelství přijat jako kmenový básník, musel jsem si objednat libovolných deset knih z jeho nabídky, z toho však nejméně dvě z těch, které napsal duchovní vůdce. Když jsem se zeptal, proč neexistuje něco jako členský příspěvek, guru mi vysvětlil, že lidé jsou zabednění a kvalitu nabízených publikací nevidí, proto si je autoři musí kupovat navzájem. Z knih jsem byl poněkud rozčarován - jejich úroveň byla přinejmenším kolísavá. Po způsobu zahraniční literatury měly na přebalu či uvnitř komentáře čtenářů; místo slovutných deníků či slavných spisovatelů však lichotky napsali kolegové-básníci, kteří byli rovněž kmenovými autory nakladatelství.
Podobně objektivní byl každý výběr, který tato společnost musela učinit. Na tradičním výročním setkání kmenových autorů se například udělovaly ceny, jež guru skromně pojmenoval po postavách ze svých sci-fi románů. A aby nevznikly žádné pochybnosti o nestrannosti, výherce vybíral výhradně on sám. Ačkoliv v nakladatelství byli pouze dva autoři polské národnosti (na zhruba šedesát Čechů a Slováků), většinu ocenění získaly právě jejich básně - těžko říci, zda to bylo skutečně jejich poetickou výjimečností, nebo faktem, že guru polštinu příliš neovládal.
K největším hříchům patřilo, když někdo s vůdcem nesouhlasil. Na literárním semináři jsem například prohlásil, že probírat celý den psaní tvrdého a měkkého i mi přijde zbytečné, poněvadž to dobrého spisovatele či básníka nedělá. Guru se na mne soucitně podíval a řekl, že jednou dojdu k poznání, jak zásadní to je - i špatně napsaný a nezajímavý rukopis bez pravopisných chyb má prý v naší zemi na vydání daleko větší šanci než strhující text plný hrubek.
Bohužel jsem se z tohoto incidentu nepoučil a při večerní seanci jsem udělal další faux pas. Guru, který rozhodoval, co se vydá a co ne, mne na výroční setkání pozval s tím, že probereme vydání mé sbírky epigramů. Doporučil mi také, abych si předem koupil a přečetl jeho kompletní dílo a poučil se z něj, abychom mohli hovořit na úrovni. Učinil jsem tak a onen večer jsem mu své víceméně pozitivní dojmy sdělil - nemohl jsem mu ale zamlčet, že jeho postavy se mi zdají ploché a nezajímavé, zkrátka zcela bez života. Odvětil, že kdyby postavy měly nějaké charakterové rysy nebo, nedejbože, samostatně přemýšlely, byly by knihy příliš dlouhé a nešly by vydat. Moc se mi to nezdálo, nechtěl jsem však do záležitosti příliš zabředat a převedl jsem rozhovor na mou sbírku. Guru mi ovšem sdělil, že vidí, že ještě nejsem dostatečně zralý; možná prý příští rok.
Po zbytek výročního setkání jsem raději mlčel. Jakmile jsem se vrátil domů, zpytoval jsem svědomí a jal jsem se studovat žebříček nejúspěšnějších autorů nakladatelství, abych si mohl sehnat jejich knihy a něčemu se od nich přiučit. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že guru figuruje na první příčce - sám sobě totiž vydal nejvíc knih. Mám dojem, že trocha skromnosti neškodí nikomu, ani literátovi, a hned jsem proto vůdci napsal. Odpovědi jsem se nedočkal, moje jméno ovšem na stránkách nakladatelství záhy přešlo z kolonky "přede dveřmi elitního klubu" do seznamu s názvem "další autoři".
Jak si asi ctěný čtenář již domyslel, od literárního guru jsem nakonec utekl. Zcela bez užitku však tato zkušenost nebyla. Zjistil jsem totiž, že i mezi "spisovateli" jsou rafinovaní podnikatelé, kteří člověka oškubou, aniž by si toho všiml; především jsem si ovšem uvědomil, že každý člověk si za svou prací musí stát a že jeho pocit z ní je stejně důležitý, ne-li mnohokrát důležitější, než názory ostatních. Zkrátka, že by neměl slepě věřit velkému guru, když mu jeho instinkt říká něco jiného.