O literárním guru

4. ledna 2016 v 14:35
Mladí literáti to v dnešním světě nemají jednoduché. Nikdo je nezná, protože jim dosud žádné nakladatelství nic nevydalo. A žádné nakladatelství jim nic nevydá, protože je nikdo nezná. A nesmíme samozřejmě zapomínat ani na pochyby, které většina budoucích spisovatelů o svém díle má. Existuje však způsob, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat - najít si svého literárního guru.
Když jsem ještě smolil své první veršíky a předčítal je dívkám jiných chlapců, velmi jsem si přál někoho takového najít. Někoho, kdo by měl dlouholeté zkušenosti a byl ochoten se o ně podělit, někoho, s kým bych mohl o literatuře hovořit na úrovni, někoho, kdo by rozuměl mým autorským mukám, protože by je sám pravidelně prožíval. A především někoho, jehož názoru bych mohl věřit, protože tomu rozumí. Po usilovném hledání jsem nakonec svého guru našel. A nebyl to guru ledajaký, byl to duchovní vůdce se svým vlastním nakladatelstvím, jehož stránky hlásaly "Vítejte ve světě poezie, dobra a krásy!". A skutečně tomu tak bylo, nebo to tak alespoň zezačátku vypadalo. Vždyť není ta myšlenka opravdu dobrá a krásná, být ve spolku básníků, kteří ze společných prostředků vydávají knihy těm nejlepším ze svého středu? Nehonit se za ziskem, nehledět na ediční plány a dát šanci tomu, kdo si ji zaslouží?
Byl jsem okouzlen. Následoval jsem instrukce a velkému guru neprodleně poslal několik ukázek, přestože mi přišlo poněkud podezřelé, že napsal pouze pět knih žánru sci-fi, a jeho kvalifikace v oblasti poezie tak byla přinejmenším nejasná. Po jeho odpovědi, v níž vychválil mé epigramy až do nebe a sdělil mi, že tohle je básnická forma budoucnosti, jsem však viděl, že tomu opravdu rozumí, a neměl jsem již žádné pochybnosti.
A pak přišla první platba. Abych byl do nakladatelství přijat jako kmenový básník, musel jsem si objednat libovolných deset knih z jeho nabídky, z toho však nejméně dvě z těch, které napsal duchovní vůdce. Když jsem se zeptal, proč neexistuje něco jako členský příspěvek, guru mi vysvětlil, že lidé jsou zabednění a kvalitu nabízených publikací nevidí, proto si je autoři musí kupovat navzájem. Z knih jsem byl poněkud rozčarován - jejich úroveň byla přinejmenším kolísavá. Po způsobu zahraniční literatury měly na přebalu či uvnitř komentáře čtenářů; místo slovutných deníků či slavných spisovatelů však lichotky napsali kolegové-básníci, kteří byli rovněž kmenovými autory nakladatelství.
Podobně objektivní byl každý výběr, který tato společnost musela učinit. Na tradičním výročním setkání kmenových autorů se například udělovaly ceny, jež guru skromně pojmenoval po postavách ze svých sci-fi románů. A aby nevznikly žádné pochybnosti o nestrannosti, výherce vybíral výhradně on sám. Ačkoliv v nakladatelství byli pouze dva autoři polské národnosti (na zhruba šedesát Čechů a Slováků), většinu ocenění získaly právě jejich básně - těžko říci, zda to bylo skutečně jejich poetickou výjimečností, nebo faktem, že guru polštinu příliš neovládal.
K největším hříchům patřilo, když někdo s vůdcem nesouhlasil. Na literárním semináři jsem například prohlásil, že probírat celý den psaní tvrdého a měkkého i mi přijde zbytečné, poněvadž to dobrého spisovatele či básníka nedělá. Guru se na mne soucitně podíval a řekl, že jednou dojdu k poznání, jak zásadní to je - i špatně napsaný a nezajímavý rukopis bez pravopisných chyb má prý v naší zemi na vydání daleko větší šanci než strhující text plný hrubek.
Bohužel jsem se z tohoto incidentu nepoučil a při večerní seanci jsem udělal další faux pas. Guru, který rozhodoval, co se vydá a co ne, mne na výroční setkání pozval s tím, že probereme vydání mé sbírky epigramů. Doporučil mi také, abych si předem koupil a přečetl jeho kompletní dílo a poučil se z něj, abychom mohli hovořit na úrovni. Učinil jsem tak a onen večer jsem mu své víceméně pozitivní dojmy sdělil - nemohl jsem mu ale zamlčet, že jeho postavy se mi zdají ploché a nezajímavé, zkrátka zcela bez života. Odvětil, že kdyby postavy měly nějaké charakterové rysy nebo, nedejbože, samostatně přemýšlely, byly by knihy příliš dlouhé a nešly by vydat. Moc se mi to nezdálo, nechtěl jsem však do záležitosti příliš zabředat a převedl jsem rozhovor na mou sbírku. Guru mi ovšem sdělil, že vidí, že ještě nejsem dostatečně zralý; možná prý příští rok.
Po zbytek výročního setkání jsem raději mlčel. Jakmile jsem se vrátil domů, zpytoval jsem svědomí a jal jsem se studovat žebříček nejúspěšnějších autorů nakladatelství, abych si mohl sehnat jejich knihy a něčemu se od nich přiučit. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že guru figuruje na první příčce - sám sobě totiž vydal nejvíc knih. Mám dojem, že trocha skromnosti neškodí nikomu, ani literátovi, a hned jsem proto vůdci napsal. Odpovědi jsem se nedočkal, moje jméno ovšem na stránkách nakladatelství záhy přešlo z kolonky "přede dveřmi elitního klubu" do seznamu s názvem "další autoři".
Jak si asi ctěný čtenář již domyslel, od literárního guru jsem nakonec utekl. Zcela bez užitku však tato zkušenost nebyla. Zjistil jsem totiž, že i mezi "spisovateli" jsou rafinovaní podnikatelé, kteří člověka oškubou, aniž by si toho všiml; především jsem si ovšem uvědomil, že každý člověk si za svou prací musí stát a že jeho pocit z ní je stejně důležitý, ne-li mnohokrát důležitější, než názory ostatních. Zkrátka, že by neměl slepě věřit velkému guru, když mu jeho instinkt říká něco jiného.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama