Jak slečna Hanička stonala

8. února 2016 v 12:26
Byla jednou jedna literární polička, a na té poličce byly různé knížky. Každá z nich byla moc pěkně napsaná a bohatě ilustrovaná. Bydlely na poličce už spoustu let a moc se jim tam líbilo; nikdy se nehádaly, protože knížky, ty se prostě umí chovat.
Polička patřila slečně Haničce. Byla to velká sportovkyně, která nikdy nevynechala jediný závod, pořád někde běhala, skákala nebo šplhala. Uměla výborně plavat, jezdila na lyžích a bruslila; ve volném čase se připravovala na vytrvalostní soutěž o Železného muže. Žádná soutěž o Železnou ženu totiž nebyla, a jelikož měli slečnu Haničku všichni chlapci z Čokoládového města moc rádi, povolili jí, aby se účastnila jejich soutěže. Začínali se dokonce trochu bát, že je slečna Hanička porazí, tak moc se snažila. Ale jak se říká, všeho moc škodí. Hanička to jednou s tréninkem přehnala. Sjížděla zrovna na lyžích největší kopec v okolí, a jak už byla unavená, spadla a zlomila si nohu.
To vám bylo nářku, to vám bylo bědování a slz. Bylo jasné, že slečna Hanička se soutěže o Železného muže nebude moci zúčastnit. Když ji přinesli domů do její postýlky, jenom ležela a plakala a bylo jí moc smutno. Její knížky se rozhodly, že ji rozveselí.
"Hle, naše paní ochořela," pravily Staré pověsti české. "My to však tak nenecháme. Již si nebude stýskati! Vizte, my jsme ta kniha, jež jí přinese spočinutí!"
"Ale kdeže," kroutila hlavou Kytice. "Kde chorý smutně sténá, tam lepší jsou vždy básně, toť léčba osvědčená, vždyť s básněmi je krásně."
"Ale moje zlaté děti, moje holátka, jen tiše, ať Haničku nerozrušíte," pravila Babička, "vždyť ten váš křik musí být slyšet až za devátou stěnou. Jste obě moc pěkné, ovšem přespříliš krvavé. Ta malinká potřebuje něco klidnějšího, třeba takový pěkný obraz české vesnice, jako jsem já."
"Dobře mluvíš, stařešino rodu," zahlaholily Staré pověsti české. "Ale běda mužům, kterým žena vládne! Dost řečí, vsedám na kůň a jedu jí rozjasnit líc!"
A s tím Pověsti seskočily z poličky na noční stolek a čekaly, až se do nich slečna Hanička začte.
"To nemůže dopadnout dobře," povzdechla si Babička. "Copak to nebohé děvče potřebuje vědět, co má udělat, když jí neznámý cizinec složí k nohám kance? Nebo jak velkou udělat v ledu díru, aby se do ní vešel malý chlapec? Vždyť to je samá válka a proroctví, nic pěkného tam není. Nehledě k tomu, že ty Pověsti jsou takové nabubřelé a do všeho moc hrr."
Slečna Hanička si mezitím vzala Staré pověsti české a četla a četla. Ale místo aby se jí tvář rozjasnila úsměvem, naříkala pořád víc a víc. Pověsti byly moc smutné. Nakonec je položila zpátky na noční stolek a celá uplakaná si udělala stojku se sádrou, aby si trochu spravila náladu. Pověsti vyskočily zpátky na poličku a samým studem jim zrudnul přebal.
"Bravo, bravo," odfrknul si Máj posměšně. "To bylo špatně provedeno, pro vás tu místo není, tys měla pravdu, stará ženo, je třeba lehčí čtení."
"Děkuji pěkně," řekla Babička.
"Možná bychom to mohli zkusit my," ozvali se Broučci nesměle.
"Holátka, nechte to na dospělých knížkách, ano?" usmála se na ně blahosklonně Babička.
"Ale my jsme pěkní a veselí, slečna Hanička by si nás určitě ráda…"
"Kliďte se z našich očí, nešlechetníci!" zahřměly Staré pověsti české, které se mezitím vzpamatovaly. "Panna Hanička by ve vás jistě nenalezla zalíbení. My vidíme knihu velikou, jejíž sláva hvězd se dotýká! Vizte, je to Kytice!"
"Já to ráda zkusím," souhlasila nadšeně Kytice. "Jsem trochu nelítostná, však čtu se skoro sama, i když jsem neradostná, pojď se mnou do neznáma."
A s tím Kytice seskočila z poličky na noční stolek a čekala, až se do ní slečna Hanička začte.
"To nemůže dopadnout dobře," povzdechla si znovu Babička. "Copak to nebohé děvče chce vědět, jaký je ten vodník lotr? Nebo co všechno se jí může stát o Vánocích? Vždyť skoro každý příběh tam končí špatně. Nehledě k tomu, že ta Kytice je taková koketa - aby nám Haničku ještě nezkazila."
Slečna Hanička si mezitím vzala Kytici a četla jednu báseň za druhou. Ale místo aby se jí tvář rozjasnila úsměvem, naříkala pořád víc a víc. Básně byly moc smutné. Nakonec je položila zpátky na noční stolek a celá uplakaná si udělala několik kliků na jedné ruce, aby si trochu spravila náladu. Kytice vyskočila zpátky na poličku a samým studem se otočila čelem ke zdi.
"Bravo, bravo," neudržel se opět Máj. "To bylo špatně provedeno, pro Kytici tu místo není, máš znovu pravdu, stará ženo, je třeba ještě lehčí čtení."
"My bychom to opravdu rádi zkusili," ozvali se ještě jednou Broučci.
"Kde nemohoucí tiše vzlyká, kde chorý člověk leží, tam pomůže jen romantika, nějací Broučci - stěží," odvětil Máj ironicky.
"Ale nás rádi čtou i dospělí…"
"Řečeno jest!" vložily se do debaty Staré pověsti české. "Panna Hanička potřebuje nějakou četbu o velké lásce mezi rekem a vznešenou děvou. Máji, na zteč!"
"Pokusím se," prohlásil vážným hlasem Máj, elegantním saltem se snesl na noční stolek a čekal, až se do něj slečna Hanička začte.
"To nemůže dopadnout dobře," povzdechla si Babička do třetice, "to jsme tomu dali. Čte se to pěkně, o tom žádná, ale ten děj, vždyť to je jedna polízanice za druhou. Nehledě k tomu, že se ten Máj ani neusměje."
Slečna Hanička si mezitím vzala Máj a četla o velké lásce. Ale místo aby se jí tvář rozjasnila úsměvem, naříkala pořád víc a víc. S velkou láskou to nedopadlo vůbec dobře. Hanička položila knížku zpátky na noční stolek a celá uplakaná si dala zdravou nohu za krk, aby si trochu spravila náladu. Máj vyskočil zpátky na poličku a samým studem mu na zem vypadla záložka.
Vtom se Babička konečně odhodlala, na nic už nečekala a skočila na noční stolek místo Máje. Slečna Hanička si ji vzala, chvilku si četla, ale vůbec ji to nebavilo, protože v Babičce se nic nedělo; byla zkrátka ukrutně nudná. A to dokonce tolik, že slečna Hanička nakonec u čtení usnula. Babička se na poličku ani nevracela a samým studem se schovala pod postel.
Ostatní byli bezradní. Jediná knížka, kterou ještě nevyzkoušeli, byli Broučci.
"Hle, je čas," prohlásily pochmurně Staré pověsti české a kývly na ně. Máj jenom zamračeně pokrčil přebalem a Kytice mlčela. Broučci seskočili slečně Haničce rovnou do náruče. Hned se do nich začetla a začala se usmívat. To vám byly krásné obrázky, to vám bylo radosti v těch příbězích!
A tak nakonec všechno dopadlo dobře. Knížky pochopily, že ne vždycky je ta nejvážnější a nejsložitější i tou nejlepší a že knížka pohádek může pobavit i dospělého. A i když se slečna Hanička soutěže o Železného muže nakonec nemohla zúčastnit, už kvůli tomu nebyla smutná, protože věděla, že jsou na světě i jiné věci. Když se jí noha uzdravila, začala zase každý den sportovat a po večerech si četla knížky. A jestli je ještě všechny nepřečetla, tak je tam čte dodnes.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama