Únor 2017

Jde o to, jaké má člověk vnitro

28. února 2017 v 12:35
Rozhodl jsem se provést malou studii v oblasti inzerátů na internetových seznamkách. Kromě čistě jazykových zjištění nám podobná sonda do kyberseznamování může přinést také poznatky sociologické - jak se s přibývajícím věkem mění naše priority a touhy? Abychom nemíchali jablka a hrušky, soustřeďme se pouze na ženy.
Dívky pod dvacet let jsou v podstatě chodící oxymórony - chtějí muže či chlapce, který by je bral "takové, jaké jsou", jiné na rovinu dodávají, že by mu nemělo jít o vzhled; zároveň ovšem většina požaduje, aby to byl junák jaksepatří urostlý. Některé ženy volí krajní opatrnost - chtějí pouze zajít na kávu, scházet se coby kamarádi, nebo si nedejbože jen dopisovat - další jdou naopak na věc poněkud zhurta a požadují již před první schůzkou lásku na celý život. Tento věk je také ve znamení naivních a bolestně průhledných lží: "Fotku ti pošlu, až mi napíšeš, ale ošklivá nejsem." Jiné inzeráty prozrazují například netradiční představy o fungování vztahu mezi ženou a mužem ("nejsem holka na spaní, ale strašně ráda se držím za ruce a kolem pasu") či tajné politické ambice ("nejde o to, jak člověk vypadá, jde o to, jaké má vnitro").
Mezi dvaceti a třiceti lety skutečně začínají tikat ony pověstné biologické hodiny - místo vágních požadavků typu "ví, co od života chce" se většinou setkáváme s velmi přesnými nároky jako "smysl pro rodinu", "kladný vztah k dětem" a podobně. Stále se najde i romantika typu "hledám lásku", je však důležité zachovat si tvář. Před dvacítkou ani po třicítce není inzerát žádnou ostudou, ovšem v tomto věkovém rozmezí se v očích pisatelek zjevně jedná o cosi zoufalého - je proto nezbytné uvést vše na pravou míru obratem jako "jen chci pošťouchnout osud", "jsem tady poprvé" nebo "nikoho nehledám, jenom to tak zkouším". Tyto dámy jsou také výrazně tolerantnější co se stáří případného protějšku týče; některé dokonce rozdíl dvou dekád vnímají jako jednoznačné plus.
U třicátnic začíná být důležité vypadat mladě; v inzerátech se to hemží větami jako "jsem dívka mladšího vzhledu". Zajímavé také je, že zatímco mladší ženy obvykle prezentují vizuální hodnocení jako názor někoho jiného ("říkají, že strašidlo nejsem"), po dosažení třiceti let může člověk své názory zřejmě říkat veřejně a otevřeně ("vypadám na pětadvacet a cítím se tak"). Na významu nabývají i majetkové poměry - "sympaťák s autem", "dobré srdce a vlastní bydlení výhodou" - a rodinná situace. Od tohoto věku se také začínají používat dvě magická slovní spojení - "bez závazků" a "s vyřešenou minulostí". Nejspíš se očekává, že každý už nějakou tu minulost a závazky má. Najde se však i něco pozitivního - ačkoliv se to zdá paradoxní, s přibývajícím věkem zřejmě člověk tíhne ke sportu. Jak jinak si vysvětlit, že "sportovních postav" je zde daleko více než v předchozích skupinách? Může se ovšem pravda jednat i o postupnou ztrátu objektivity.
Po dosažení čtyřiceti let se muž pro ženu stává spíše domácím mazlíčkem či vítaným rozptýlením; partner na plný úvazek se již nehledá. Jde hlavně o kamaráda na trávení volného času, houbaření, kolo či výlety; některé inzeráty zcela otevřeně hovoří o "parťákovi na víkendy". Za zmínku stojí také slovní obrat "přeskočí jiskra", který používá právě jen tato věková skupina.
Padesátka se nese ve znamení ryzí praktičnosti - ta tam je "vysoká sportovní postava", už žádná chemie, láska na první pohled a podobné nesmysly. Důležité je kutilství či pozitivní vztah k práci na zahradě. Občas se vyskytne i sport, ovšem zde již spíše v uvozovkách - jedná se totiž obvykle o luštění křížovek nebo výlety autem.
Inzeráty od žen starších šedesáti let jsou celkově značně pochmurné. Po muži se chce již jen to, aby byl zachovalý a soběstačný (a můžeme se domnívat, že se zde nemyslí pouze finanční zajištění). Většina textů potom končí větou ve stylu "ať si ještě stihneme něco užít".
Musím na závěr poznamenat, že mne sonda do elektronického namlouvání překvapila. Lze předpokládat, že lidé šťastní a spokojení na podobných stránkách příliš zastoupeni nebudou, a přesto mnohé inzeráty hýřily optimismem a dobrou náladou. A je-li tolik naděje a víry v lepší budoucnost mezi zlomenými, ztracenými, osamělými a hledajícími, není nám nakonec na tom světě vlastně docela dobře?

Nový námět

27. února 2017 v 21:08
Včera jsem od jednoho pána dostal podnětný tip.

Ahoj kámo,
mám pro tebe super námět. Je tam všechno - holandští pedofili, ruský prostituky, víš jak. Všechno jsem to za komoušů zažil. Za dva týdny ke mě přijede natáčet TV Prima (jde o tu veřejnou službu), pak možná podám trestní oznámení na stát. Nabízel jsem to Wieweghovi, ale neodepsal. JDeš do toho? Ale museli bysme spolu občas mluvit, znáš to.

Já do toho nejdu (víš jak), ale jestli někdo máte TV Prima (tu veřejnou službu), sledujte za dva týdny Krimi zprávy!


Knižní doporučení - The Girl Who Circumnavigated Fairyland in a Ship of Her Own Making

25. února 2017 v 20:00
Knižní doporučení: dnes doporučím knihu The Girl Who Circumnavigated Fairyland in a Ship of Her Own Making od Catherynne M. Valente (u nás ji pod názvem "O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby" vydalo nakladatelství Albatros). Krásný výlet do čarovného světa, který se vyrovná klasikám jako Nekonečný příběh a Alenka v říši divů, a občas je dokonce překonává. Kniha je určená starším dětem, ale rozhodně se u ní nebudete nudit ani jako dospělí.




Impro - Dabing ABC

23. února 2017 v 17:45
Dabovaná televizní debata na téma čůrat nebo nečůrat do vany. Nechť se zastydí ten, kdo s tímto tématem přišel.



O vegetariánství, šamanech a energiích

21. února 2017 v 12:32
Uzavřel jsem jednou velice nerozumnou sázku - stanu se na dva měsíce vegetariánem, nebo se za trest dva roky nesmím nechat ostříhat. Domníval jsem se, že vydržet na nemasité stravě nebude zas tak obtížné. Chyba lávky.
První nesnáze přišly brzy. Maminka sice vzala na vědomí, že její syn svévolně komplikuje rodinný jídelníček a ohrožuje nedělní oběd svými výstředními nápady, ale ve své kulinářské úvaze se zastavila na půli cesty. Servírovala zeleninový salát s drobnými kousky šunky - rodina nespokojeně mručela, protože si představovala nedělní oběd jinak, a já jsem ze salátu opatrně vybíral veškeré zvířecí součástky a ukládal je na kraj talíře, neboť jsem nesdílel maminčino přesvědčení, že maso menší než dva centimetry přestává být masem. Spokojen tedy nebyl nikdo.
Jelikož mi má nová strava nijak zvlášť nechutnala, rozhodl jsem se jako správný student žurnalistiky udělat reportáž o brněnských vegetariánských restauracích, abych se inspiroval a snad i rozšířil svůj jídelníček. Majitel prvního stravovacího zařízení se představil jako kuchař a šaman v jedné osobě a vysvětlil mi, že pokrm vegetariánů není jen ochuzený o maso, nýbrž musí být plnohodnotnou a vyváženou stravou. Dodal, že ne každý to chápe - nedávno se u něj zastavili reportéři z televize Nova, uspořádali opulentní hostinu a pak jej v televizi pomluvili. Nakonec podotkl, že vegetariánství jde velmi dobře dohromady s čarodějnictvím a že dobře mířená kletba může člověku nadělat spoustu nepříjemností - pánové z Novy už v televizi údajně nepracují. Pochopil jsem skrytou výhrůžku a poznamenal si, že o tomto podniku jen v dobrém.
Druhá restaurace měla téměř mystický genius loci. Děsivá sbírka exotických předmětů blíže neurčené funkce se kupila na každém volném místečku a majiteli podivně zářily oči. Usadil mě k jednomu ze stolů a nabídl mi, že mne napojí na duchovní energie. Odpověděl jsem, že se cítím napojen dostatečně. Nabídl mi, že mi odvede z těla zbloudilé duše. Odvětil jsem, že duši mám v těle jenom jednu a příliš zbloudilá snad není. Obchodník se však jen tak nedal a pokračoval v přemlouvání: mohl jsem si nechat dodat ochrannou energii, očistit se od negativních energií, nebo se vyléčit boží energií. Pochopil jsem, že v restauraci teče hodně energie. Svůj největší trumf, relaxaci pod dohledem, si guru nechal nakonec. Představa, že ležím a někdo na mě zírá, mne nikterak nepřitahovala.
Po této zkušenosti jsem si řekl, že to zkusím ještě do třetice, a tázal jsem se sám sebe, zda konečně narazím na někoho normálního. A podařilo se - v tomto podniku mi nikdo nevyhrožoval ani neblábolil o vyšších sférách. Přijal mne sám ředitel a když jsem mu řekl, že jeho restaurace dostane v chystaném článku maximálně jeden odstavec, odvětil, že na tom nesejde, a pozval mne na bezplatný oběd. A tak jsem zjistil, že vegetariánská strava skutečně není špatná, když se umí udělat, a že slovo "novinář" může člověku někdy ušetřit fůru peněz.

Vtipná recenze

20. února 2017 v 21:18
Některé recenze potěší, některé ne. Musím ale říct, že tato je první, která mě opravdu pobavila. Vybírám tři perly:
"Nutno upřesnit, že v roce 92 bylo pisateli záznamů 5 let a ještě chodil do školky. Tady mi zablikal první otazník!"
"Co ke knize vlastně dodat, je humorná, pobavíte se, ale já nechápu smysl."
"Jsem ráda, že kniha měla pouze necelých 100 stran, víc bych asi vážně nezvládla."
Recenzentka dále rozvíjí různé konspirační teorie - pochopila sice, že jde částečně o fikci, ale stejně se diví, jak je možné, že je autor na fotce hubený, a přece se v knize stále dokola zmiňuje o své tloušťce. Jsem nicméně rád, že hlavní hrdina zaujal alespoň přezdívkou - "Skolek vdolek" je v recenzi víckrát než v samotném textu. Co dodat. Jestli chcete vědět, co recenzentce (kromě otazníků) ještě bliká, najdete ji tady.

Knižní doporučení - Blood Song

18. února 2017 v 20:20
Knižní doporučení: dnes doporučím Blood Song od Anthonyho Ryana (u nás to jako Píseň krve vydalo nakladatelství Host). O knize by se dala napsat spousta věcí, já se omezím jen na jednu - takto má podle mě vypadat správný fantasy příběh. Velmi zajímavý hlavní hrdina, spousta tajemství, občas nějaké to kouzlo, sem tam bitva, pár spanilých panen, promyšlený a propracovaný fiktivní svět. A navíc je to celé napsáno na úrovni a takovým jazykem, že má člověk ze čtení radost.
P.S.: A když autorovi napíšete, odpoví vám!



Impro - Nedělní chvilka poezie

16. února 2017 v 19:32
Nedělní chvilka poezie na téměř filozofické téma.



Když se žena zuje

14. února 2017 v 20:16
I člověk opatrný musí někdy zariskovat a vzít osud do vlastních rukou. Některé šance se nabízejí jenom jednou a pokud jich nevyužijeme, nemusí se už nikdy vrátit. Proto jsem se chopil příležitosti a jel jsem do Prahy rozehrát svou riskantní hru.
Abyste chápali, v matičce stověžaté na mne čekala velmi půvabná slečna jménem Míša. Obvykle bych se na prvním rande držel zpátky a počínal bych si naprosto cudně, ovšem s onou dívkou jsme se znali z právě skončeného letního tábora a tamní tulení u ohně či soukromá procházka borůvčím dávaly jednoznačně tušit, že není třeba čekat a že se můžu pustit i do odvážnějších akcí. Navíc, měl jsem před sebou ještě poměrně velkou část prázdnin a je vždycky lepší, když člověk ví, na čem je.
Míša na mne čekala na autobusovém nádraží a hned po příjezdu se mi vrhla kolem krku. Změřil jsem objetí a spokojeně konstatoval, že je střední intenzity, tedy ani lis (který by naznačoval nymfomanku, tedy dívku skrz naskrz zvrhlou), ani zvadlé stéblo (které by naznačovalo nezájem a lhostejnost). Šli jsme do Stromovky a na slunném plácku roztáhli deku. Má společnice si sundala boty, čímž mě dostala, protože když se se mnou žena zuje, znamená to zelenou. Umístil jsem se nanejvýš strategicky - dostatečně daleko, abych Míšu přílišnou blízkostí nevyplašil, ale zároveň tak, abych na ni dobře dosáhl. V nestřeženou chvíli jsem ji začal drbat na zádech; tento tah se ukázal jako velmi vydařený. Nijak se nebránila a mé snažení ani nekomentovala, což jsem pochopil jako dobré znamení. Rozšířil jsem tedy pole své působnosti od krku až k pasu a dával si přitom dobrý pozor, abych nechtěně nezabrousil do některé z tabu zón.
Jelikož na sluníčku začalo být nepříjemné dusno, opustili jsme Stromovku, zakoupili porcovaný ananas (má společnice byla vegetariánka) a odebrali se na Letenskou pláň. Zde jsem nenápadně využil toho, že jsme s sebou měli jenom jednu vidličku, a začal Míšu krmit způsobem "z krabičky rovnou do zobáčku". Spokojeně vrněla a viděl jsem, že je všechno na nejlepší cestě. Byl jsem sám se sebou velmi spokojen, protože takhle odvážně (a přitom delikátně a citlivě) jsem si dosud nikdy nepočínal.
Došli jsme na Pražský hrad a absolvovali povinnou návštěvu katedrály svatého Víta. Míša došla doprostřed a v barevném světle z okenních mozaik jsem ji viděl barevně. Uprostřed monumentálnosti a davu turistů jsem pochopil, že mému záměru přeje i Bůh (čímž odpadly všechny další starosti, protože co je podpořeno shora, to už prostě musí vyjít). Zatáhl jsem Míšu do altánku pod Hradem a zhodnotil místo jako zcela vyhovující. Bohužel za námi zničehonic přiběhla holčička mluvící podivným neidentifikovatelným jazykem a z jejích posunků jsme pochopili, že hraje na schovávanou a hodlá se ukrýt poblíž. Její tatínek nebyl z nejbystřejších a dceru našel jen s naší výraznou pomocí.
Když jsme se konečně zbavili nezvaného hosta, usedli jsme na lavičku a Míša mi ukazovala různé význačné body. Rafinovaně a obětavě přitom zastiňovala výhled vlastním tělem, abych se musel nahýbat přes ni a abychom si byli nevyhnutelným třením krůček po krůčku blíž. Nakonec se zadívala zasněně do dáli a její šíje na mne doslova volala, že teď nebo nikdy. Navíc se opět zula, což byl poslední krůček k mému dokonalému štěstí. Zelená! Po chvilce váhání jsem ji vzal kolem ramen (kterými projelo jemné zachvění) a pomalu a opatrně jí vtisknul polibek do vlasů. Samotného mne dojalo, jak jsem dnes romantický. Bylo naprosto jasné, že se teď Míša otočí a přijde moment, na nějž jsme celý den čekali. Naše rty se dotknou a bude to tam. S krásnou vegetariánkou pod Pražským hradem. Prostě dokonalá chvíle.
"Asi bych ti měla něco říct," pravila ovšem Míša, když se otočila. A je to v háji, pochopil jsem. Zatvářila se jako řezník, který v osudné chvíli zvedá nad hlavu sekáček, a vysvětlila mi, že se teď nechce vázat a že to necítí stejně. V mozku mi probíhala velmi složitá reakce. "Aha," řekl jsem a zaznamenal, že se asi nevezmeme. "Aha," řekl jsem podruhé a uvědomil si, že ani k plánované puse, k níž celý den naprosto jednoznačně a nezpochybnitelně směřoval, už zřejmě nedojde. "Aha," zašeptal jsem potřetí, stáhl ruku zpátky a odsedl si na lavičce kousek dál. Bylo dobojováno.
Když jsem přijel zpátky do Brna, přemýšlel jsem, jak bych toto faux pas odčinil. Necítil jsem zlost ani přílišný smutek, jen velkou potřebu navrátit zmatenému universu ztracenou rovnováhu. A aby se zážitek z vegetariánské potupy nějak vstřebal, dopřál jsem si opulentní masovou hostinu. Vesmír měl zase řád a já se spokojeným funěním usnul.


Impro - Souboj s knihou

9. února 2017 v 19:29
Souboj s knihou s opravdovými titány - Sherlock Holmes proti Třem sestrám!