Malé zastavení nad španělštinou

14. března 2017 v 12:37
Španělština je jazyk veskrze obyčejný a žádné gramatické podivnosti, které by našinci zamotaly hlavu, se v něm nevyskytují - většina studentů sice věčně zápasí se subjuntivem, který v češtině nemáme a který není snadné správně použít, ale nic vysloveně šíleného zde nenajdeme. I přesto jsou však v této řeči věci, které člověku vykouzlí na tváři úsměv.
Španělé milují jídlo, není proto divu, že se tato jejich vášeň promítá i do způsobu, jakým spolu mluví. Chce-li například mladík dívce sdělit, že je skutečně kost, řekne, že "chutná velmi dobře", a to i v případě, že ji zatím neochutnal. Výjimečně krásnému děvčeti zalichotíme úslovím "jsi klobása", případně "jsi koláček" (povšimněte si prosím posunu oproti české buchtě!). O osobě s dobrým srdcem se říká, že "je mléko". Pokud se o nás někdo uchází a my jeho city neopětujeme, místo tradičních kopaček mu dáme dýně (neboť dýní je ve Španělsku spousta a k ničemu se nehodí); pokud se naopak na první pohled zamilujeme, je dotyčná osoba "naší půlkou pomeranče". Velmi výstižně Španělé označují také ženu lačnící po projevu vášně - říkají o ní, že "je jako beranidlo". Lidová moudrost však s tímto úslovím správně používá sloveso, kterým označujeme stavy přechodné - dobře totiž ví, že to ženě nikdy nevydrží dlouho.
Okouzlení jídlem zrodilo i různá přísloví, například pragmatické "nemůžeš udělat tortillu, aniž bys rozbil vejce", poetické "není každá hora z oregana" a typicky španělské "co sníš, to ti nikdo nesebere". Z dalších jmenujme dvě, které silně ovlivnil pověstný hispánský alibismus - "ne všechny pravdy se mají říkat" a "kdo má ústa, ten se mýlí". A jak je ve Španělsku zvykem, existuje i přísloví, které nikdo nedokáže vysvětlit - "každé úterý má svou neděli". Místo tradičního pátku třináctého je tady totiž smolným dnem úterý třináctého - nikdo ovšem neví, proč zrovna úterý, když celý západní svět si vybral pátek. Abychom byli spravedliví, musíme říct, že celou řadu podivných úsloví člověk pochopí, stráví-li ve Španělsku dostatečně dlouhou dobu - když je někdo jako "květnová voda", znamená to, že je žádaný; když někdo "dělá srpen", vydělává hodně peněz; "dívat se na býky zpoza hrazení" znamená být opatrný; "nudit se jako škeble" snad nepotřebuje vysvětlení.
Aby bylo naše povídání o španělském jazyce úplné, musíme na závěr zmínit neobvyklý slovotvorný proces, který v češtině nemáme. Není-li pro něco ve španělštině slovo a je-li to třeba nějak pojmenovat, Španěl jednoduše popíše, co daná věc dělá - tak vzniklo například sacacorchos ("vytahuje zátky", vývrtka), salvamanteles ("chrání ubrusy", podtácek) či abrepuertas ("otevírá dveře", klika). Někdy tento postup zrodí opravdové perly - poetické limpiaparabrisas ("čistí proti větru", stěrače), historii osvětlující matasellos ("zabíjí pečetě", poštovní razítko), sociálně kritické matavivos ("zabíjí živé", mastičkář), ironické rompecabezas ("rozbíjí hlavy", hlavolam) či nebývale výstižné quitapenas ("zbavuje ostychu", kořalka).
Ano, španělština nepochybně má své zvláštnosti. Co jiného však čekat od jazyka, jenž sice oficiálně má jen dva gramatické rody, mužský a ženský, ovšem není-li vyhnutí, bez okolků použije rod střední a dělá, jako by vše bylo v pořádku; jehož mluvčí se dodnes nemohou shodnout na oficiálně platných zájmenech; a jehož velikáni byli takoví kabrňáci, že když v sedmnáctém století psali první oficiální gramatiku, na jeden slovesný čas zcela zapomněli!

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama