Jak jsem definitivně skoncoval s Tišnovem

26. dubna 2017 v 13:14
V sedmnácti letech jsem se s rodiči musel přestěhovat do Pejškova, což je malá vesnička kousek od Tišnova, což je malé město kousek od Brna. Jelikož jsem tušil, že na přestřihnutí finanční pupeční šňůry je ještě brzy, a nenávidět vísku o třiceti stálých obyvatelích se mi nezdálo produktivní, soustředil jsem veškeré své negativní emoce právě k Tišnovu. Nebylo to nakonec tak těžké - i když jsem se do svého milovaného Brna později vrátil, trvalé bydliště jsem si kvůli neustálému střídání podnájmů nezměnil, a tak jsem musel do provinčního městečka kvůli volbám i všem dalším "občanským" záležitostem. Byl jsem za to ovšem rád - když má člověk v životě nějakého nesmiřitelného nepřítele, je mu hned lépe.
Občanských záležitostí i mých návštěv u stárnoucích rodičů však s léty ubývalo, a s tím vyhasínala i má nenávist k Tišnovu. Byl jsem proto velmi rád, když si mě místní Živnostenský úřad předvolal na kontrolu. Hned jsem zase vzplál! S nadšením jsem řadil faktury podle data vydání a pátral v šanonech po všech dokumentech, na něž si úřad hodlal posvítit. Těsně před půlnocí jsem s velkým překvapením odhalil, že nemám kopii loňského daňového přiznání, a o něco později jsem zjistil, že Tišnov se cítí natolik důležitě, že má svůj vlastní Finanční úřad (což mu ovšem nelze zazlívat, jako hrdý obyvatel města plného falických symbolů mám pro urbánní poměřování přirození pochopení). Kontrola se měla konat až od tří hodin - když jsem si vše prostudoval a spočítal, došel jsem k závěru, že když se do Tišnova dostanu před obědem, stihnu vše pohodlně vyřešit.
Cesta vlakem proběhla bez problémů, na místě jsem však narazil na nečekanou překážku - na adrese, kde měl být Finanční úřad, byl jen Úřad práce. (Čtenáře zatíženého předsudky bych zde rád upozornil na fakt, že ani absolvent brněnské Filozofické fakulty nemusí být tak nepoužitelný, jak se tvrdívá - na Úřadu práce jsem byl poprvé v životě.) Vešel jsem dovnitř v naději, že mi tam někdo poradí, na nikoho jsem se ovšem nedoklepal a na nástěnce jsem si přečetl, že na úřadu právě mají povinnou pauzu na oddech. To, že na Úřadu práce v pracovní době nikdo nepracuje, se mi zdálo poněkud ironické, nakonec jsem to ale vzdal, vyšel ven a celou budovu obešel, abych se ujistil, že nemá další vchod. Měla! Byla na něm ovšem jen velká cedule, že tudy se na Úřad práce nejde. Odebral jsem se tedy na radnici, abych celou záležitost probral se starostou.
Starostu jsem nezastihl, na radnici jsem ovšem objevil Finanční odbor, kde mi vysvětlili, že tam mnou žádané služby neposkytují a že musím na Finanční úřad. Poprosil jsem je o adresu, a když mi ji nadiktovali, upozornil jsem je, že jsem tam před chvílí byl a že je tam jen Úřad práce. Úředníci však trvali na svém. Jako moudřejší jsem tedy ustoupil a vrátil se na místo, kde byl stále jen Úřad práce. Pro pořádek jsem zašel ještě k druhému vchodu, z něhož právě vycházel unaveně se usmívající muž, v němž jsem ihned rozpoznal českého živnostníka. Bylo mi to podezřelé, a tak jsem dveře začal studovat důkladněji. Po chvíli jsem zjistil, že nad velkou cedulí "Tady není Úřad práce" je ještě miniaturní, ale o to zásadnější cedule "Finanční úřad". Inu, Tišnov.
Na Finančním úřadě naštěstí pauzu na oddech neměli, všechny pracovnice však byly v jedné kanceláři a měly nejspíš přestávku na drby. Když jsem se dozvěděl, co včera provedl řezník své ženě a co přidává místní zmrzlinářka do svých kopečků, naznal jsem, že jsem stran místního koloritu dostatečně informovaný a významně jsem pokašlával do té doby, než to paní O až S přestalo bavit. Když jsem jí vysvětlil, že bych potřeboval kopii svého loňského daňového přiznání, prošla celý šuplík S a zjistila, že tam nejsem. Hned jí bylo jasné, že chyba je na mé straně, a tak mé rodné číslo zadala do počítače - ukázalo se však, že jsem na správném úřadě. Prohledala tedy šuplík S ještě jednou, opět bezvýsledně, a pak si sedla zpět na židli a podívala se na mě, jako by čekala, že s návrhem řešení přijdu já.
"Nejste tam," pravila nakonec po dlouhém mlčení. Překvapilo mě, že absenci zásadních dokumentů bere s takovým klidem. Zmateně jsem se otázal:
"A vám to nevadí?"
"Je to trochu nestandardní," odtušila úřednice zenově. Následovalo další dlouhé ticho. Pak se paní rozhodla, že jí tato "nestandardní" situace přece jen trochu vadí, a šuplík S prohledala potřetí. Bingo! Ukázalo se, že mou složku do šuplíku zřejmě ukládal nějaký ňouma, který nebyl kamarád s abecedou - v kanceláři O až S byla ovšem jen jedna pracovnice, jež možnost svého pochybení okamžitě vyloučila, viníka jsme tedy nevypátrali. O několik minut později jsem každopádně konečně obdržel kýžená lejstra.
Na kontrolu byl ještě čas, a tak jsem se uchýlil do místní cukrárny. Výběr nepřekvapil - věnečky, rakvičky a pražské koule. Ačkoliv mne pobouřila devótnost a vulgarita koulí, vybral jsem si nakonec právě ty, poněvadž první dvě možnosti v sobě před nadcházející kontrolou skrývaly zbytečně riskantní symboliku. A je třeba přiznat, že geograficky nejasné jihomoravské pražské koule nebyly špatné.
Před třetí hodinou jsem již nervózně přešlapoval před stanovenou kanceláří. Doufal jsem, že úředníci budou nejméně dva a že na mě zkusí nějaký rafinovaný trik, třeba hru na hodného a zlého kontrolora. Jaké bylo mé zklamání, když se ze dveří vynořil jeden milý starší pán a hned na úvod prohlásil, že vypadám slušně, že budu mít jistě všechno v pořádku, a že to tím pádem celé půjde rychle.
A to byl jen začátek. Pán si vyžádal letošní daňové přiznání. Nadšeně jsem mu podstrčil i pracně získanou kopii toho loňského, kterou ovšem odmítl s tím, že ji nepotřebuje. Nabízel jsem další a další registrace, osvědčení a výpisy, jež jsem si s sebou (v souladu s předvoláním) přinesl, úředník se do nich však přes mé naléhání vůbec nepodíval. Z pečlivě srovnaného komínku loňských faktur si vzal jedinou a přes mé dobře míněné rady na ní nenašel žádnou závadu. A po ukončení kontroly mi dokonce podal ruku, usmál se na mě a popřál mi hodně štěstí v další práci! Kde to proboha žijeme?
Tišnov mě tímto zážitkem zklamal tak, že jsem ho oficiálně přestal nenávidět - nestojí mi za to. Nyní tedy hledám další město, k němuž bych se mohl negativně upnout. Nabízí se samozřejmě Praha, to mi ovšem přijde dost prvoplánové. Ale kdo ví? Zvážím to.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama