O tom, co bolí

19. dubna 2017 v 17:53
Pořád se někde dočítám, že správný spisovatel má psát o tom, co bolí. Nevím, co to přesně znamená, a obvykle se tím neřídím - s dětskou a humoristickou literaturou to příliš dohromady nejde, a pokud tam přece jenom nějaké spojení je, zatím jsem ho nenašel - dnes to ale zkusím.
Bolí mě, když poslouchám experty a jejich prognózy - globální oteplování, nedostatek vody, přelidnění, to vše téměř jistě a poměrně brzy. Smutně pokýváme hlavou a neřešíme to, na individuální úrovni není jak a na té globální ještě není dost vůle, protože většina lidí, kteří jsou dnes u moci, se těchto událostí pravděpodobně nedožije. Ale já třeba ano.
Bolí mě, když se nelze klidně bavit o důležitých tématech a když se za věcné argumenty rozdávají nálepky. Když lidi redukujeme na to, co by hypoteticky mohli udělat. Když se "slušní" spoluobčané proti možnému budoucímu násilí brání reálným násilím tady a teď a nevidí v tom žádný rozpor. A když je v jedenadvacátém století ještě stále třeba vysvětlovat, že cizince nelze házet do jednoho pytle.
Bolí mě, že máme víc vysokoškolsky vzdělaných lidí než kdy dřív, a přesto se zdá, jako by se diplomy rozdávaly za účast a jako by průměrné IQ stále klesalo. Zjevně falešné zprávy jsou vesele sdíleny a na inteligenci a vzdělání se začíná pohlížet jako na cosi elitářského a téměř nemravného - dřív kazily charakter peníze, dnes člověku nejvíc ublíží to, když není "z lidu".
Bolí mě, že na české politické scéně nacházím jen málo smysluplných možností. Dělení na pravici a levici mi přijde zcestné a partaje na obou stranách jsou zpravidla stejně zoufalé. A když se nějaký sympatický volební subjekt objeví, starší generace mi shovívavě sdělí, že z obliby této strany "vyrostu" a jako "rozumný" potom budu volit někoho, kdo toho sice od převratu moc neprosadil, ale stačil několikrát změnit barvy.
Bolí mě, že ze správy věcí veřejných se stalo něco podřadného a že slušní lidé do politiky raději nevstupují, aby se neumazali. Že lidí, kteří jsou registrovaní v nějaké politické straně, je u nás jen lehce přes jedno procento. Že sedět a nadávat je považováno za standard, kdežto když jde člověk volit, je z něj málem aktivista, protože to přece nemá cenu.
Bolí mě, že jsme dnes víc egocentričtí než kdy předtím a že mnozí přispívají k obecnému blahu především tím, že stále dokola zvěčňují svůj obličej. Že je dnes svět nastaven tak, abychom mysleli hlavně na sebe. A že introverze je vnímána téměř jako nemoc, kterou je třeba léčit.
Bolí mě, že žijeme v době, kdy se můžeme skvěle soustředit na to smysluplné - pracovní doba se zkracuje, máme se stále lépe a lépe, máme více volného času, více příležitostí vytvářet hodnoty - zároveň ovšem také rychle přibývá všemožných vzruchů, které nás rozptylují. Více věcí, které "musíme" stihnout, větší tlak na to, abychom byli dokonalí, nebo se tomu alespoň snažili přiblížit.
Bolí mě, že mám cestovat, protože dřív to nešlo a já mám veliké štěstí, že za mě to jde; mám ovšem také spořit, protože to přece rozumní lidé dělají. Nemám dělat dluhy - na dluh se nežije - ale určitě bych si měl vzít hypotéku a zadlužit se na třicet let, i když je to déle, než jsem zatím naživu.
Bolí mě, že se zatím neblížím ke šťastnému konci a že si mám užívat, ačkoliv už bych se rád chystal na roli otce a ačkoliv mě na "užívání si" nikdy moc neužilo. Že se kamarádi, kteří už rodiny mají, obvykle postupně odmlčí. Že se naše světy vzdalují a že nejsou žádné jiné světy, k nimž by se ten můj naopak přibližoval. Že se na některých místech otevírá jen prázdno a samota.
A tak píšu. Výjimečně i tom, co bolí.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama